Moskva 1941

Ve dnech 15. až 18. listopadu 1941 se však k mohutnému útoku nadechla i německá armáda. 15. listopadu zaútočila 9. armáda (Strauss) a 3. tanková skupina (Reinhardt) severozápadně od Moskvy na slabou obranu 30. armády (V.A. Chomenko, záhy nahrazen D.D. Leljušenkem) Kalininského frontu. O dva dny později se 30. armáda pod tíhou německého úderu rozpadla na tři části: za Volhou, na jižním břehu Volžské nádrže a východně od Lamy. Ve stejný čas musel čelit mohutnému úderu v prostoru Volokolamska i Západní front, zejména jeho 16. armáda, jejíž pravé křídlo se snažilo protiútoky vniknout do týla postupujícím Hoepnerovým jednotkám (4. tankové skupině). Když došlo k prolomení obrany 30. armády, přešla 16. armáda pod velení Západního frontu a její velitel K.K. Rokossovskij dostal úkol tento nebezpečný průlom zastavit.

Za této situace směřovaly z příkazu sovětského hlavního stanu veškeré možné posily na volokolamský směr, na úkor ostatních bojových úseků (zálohy chyběly zejména při německém útoku na Klin 16. listopadu), ale situace zde byla pro sovětská vojska opravdu kritická. Německá armáda postupovala i přes obrovský odpor Rudé armády stále blíže Moskvě. Německé tankové klíny tlačily 16. armádu stále hlouběji do jejích obranných linií, kde se však její vojska neustále zachytávala na připravených pozicích a znovu a znovu kladla wehrmachtu silný odpor. Byly to právě tyto dny, kdy se na volokolamské silnici bránily jednotky 316. střelecké divize gen. I.V. Panfilova. Jejich legendární boj proběhl 16. listopadu u železniční zastávky Dubosekova, kde skupina vojáků v čele s V.G. Kločkovem svedla tuhý čtyřhodinový boj s německými tanky, z nichž se sovětům podařilo 18 zničit a Němce zastavit. V těchto bojích se zrodil i slavný výrok: "Rusko je veliké, ale ustoupit není kam, za námi je Moskva". Nakonec ve dnech 16.-18. listopadu zabránila Rokossovského armáda Hoepnerovým vojskům v prolomení fronty.

Tato situace umožnila další posílení týlu Žukovova Západního frontu, do kterého byla v okolí Jachromy přesunuta 1. úderná armáda (V.I. Kuzněcov) a v prostoru Rjazaně 10. armáda (gen. Golikov). Vyčerpaný wehrmacht tedy opět stanul proti připravenému a neustále se obnovujícímu nepříteli, což si někteří němečtí velitelé snad ani nechtěli připustit a polní maršál Bock dokonce hlásil Hitlerovi, že "nepřátelská obrana již pozbyla hloubku".

18. listopadu byl zahájen útok také na tulsko-moskevském směru se zjevnou snahou generála Guderiana (2. tanková armáda) Tulu obejít a postupovat dále směrem na Kolomnu. Proti německé 3., 4. a 17. tankové divizi zde stály jednotky 239. střelecké a 41. jezdecké divize 50. armády, ale úder německých vojsk zadržet nedokázaly. 21. listopadu dobyla Guderianova armáda Stalinogorsk a postupovala směrem na Michajlovo a Veněvo, které získala 24. listopadu. Za tohoto vývoje se sovětské velení rozhodlo nasadit proti vyčerpaným Němcům další zálohy: 112. tankovou divizi (A.L. Getman) v prostoru Kaširy, tankovou brigádu na rjazaňském úseku, 35. a 127. samostatný tankový prapor a 9. tankovou brigádu v prostoru Zarajska a konečně 510. střelecký pluk na laptěvském úseku.