RENESANČNÍ KNIHA

Francie je na rozdíl od Německa nebo Itálie jednolitým státním útvarem s pevně vládnoucím králem, který věnuje velkou péči a přízeň knižní kultuře, ale zároveň ji dusí svými absolutistickými rozhodnutími a pevným dozorem nad vydáváním knih. Obdobný nátlak se ve výše zmiňovaných zemích díky jejich politické roztříštěnosti nemohl uplatnit. Jodok Badius Ascensius a Henri Estienn jsou dva nejvýznamnější francouzští tiskaři tohoto období. Badius založil své nakladatelství v roce 1499 v Paříži, kde vydával především klasické latinské autory. Estienn založil svůj podnik v roce 1502 a po Badiově smrti se díky obchodní zdatnosti ujal i jeho dílny a pokračoval ve vydávání latinských i řeckých klasiků. Henriho syn Robert v roce 1525 vstoupil po otcově smrti do podniku, oženil se s Badiovou dcerou, obě firmy spojil v jednu a založil tak rodinný podnik evropského formátu. A to nejen svou velikostí, ale i úrovní prací, které mu vynesly čestný titul „královský tiskař”. Robert stačil v Paříži připravit několik vydání bible, Starý zákon v hebrejštině a především svá vlastní lingvistická díla z oblasti latiny. Pro své nekatolické vyznání odchází z Paříže a v roce 1551 už v Ženevě vydává Nový zákon. Jako první čísluje jednotlivé verše. Jeho počin byl všeobecně přijat a takto vybavené Slovo vychází do dnešních dnů. V Paříži pokračuje v tiskařské práci jeho bratr a později syn.

Samozřejmě, že ve Francii působilo mnoho dalších tiskařů, my se však zmíníme o typografovi Claude Garamondovi, který navrhoval, ryl a lil písmo především pro Estiennovu tiskárnu. Garamondova antikva ovlivňovala francouzskou a evropskou typografii vlastně až do současnosti.

Ještě více než ve Francii se prosazoval státní dozor v Anglii. Tragický osud postihl Williama Tindala, který se pokoušel o první vydání anglického překladu bible. Jenom díky pomoci jeho tiskařských přátel na kontinentě se mu podařilo vydat celý Nový zákon. Nejenže byl vězněn a později oběšen, navíc Jindřich VIII. dal všechny exempláře, které se mu dostaly do ruky, zničit. Kompletního vydání bible, tedy Starého i Nového zákona, se angličtina dočkala v roce 1535, zásluhou Mylese Coverdala, který musel pracovat rovněž na kontinentě, konkrétně v Antverpách. Vrtošivá povaha Jindřicha VIII. zcela měnila podmínky tiskařů, takže už v roce 1539 mohl Robert Grafton vydat s královou podporou částečně revidované vydání Coverdalovy bible a ještě se těšil královskému privilegiu na tisk velkého množství modlitebních knih. Poněkud svobodněji rozhodovaly tiskárny pracující pro univerzity Oxford a Cambridge, nicméně jejich činnost zaostávala za významem škol.

Itálie byla v 16. století po Manutiově smrti ovlivněna stále dílem již zmiňovaného průkopníka italského knihtisku a jeho samotná benátská dílna nadále pokračovala ve vydávání řeckých a římských klasiků - především zásluhou jeho vnuka Paula. Francesco Marcolini a Gabriel Giolito de Ferrari vydávají relativně současné italské autory, druhý z nich takové velikány literatury, jakými byli Petrarca, Boccaccio nebo Ariosto.