VYNÁLEZ KNIHTISKU

Tiskařská kurzíva dostala svou podobu rovněž v Benátkách zásluhou rytce Franceska Griffa okolo roku 1500. Griffo byl najat významným italským tiskařem Aldem Manutiem, aby vytvořil razidla - typy pro jeho tiskárnu. Jím vytvořená kurzíva, již odvodil od psacího písma používaného v papežské kanceláři, se stala ideálním doplňkem antikvy. Antikva byla a je lépe čitelná, kurzíva slouží pro odlišení nebo zvýraznění textu. Griffo vytvořil i několik antikvových písem, která se příliš neujala, neboť si za vzor nevzal humanistické rukopisy, ale lapidární nápisy císařského Říma, nepříliš vhodné pro knižní tvorbu. V Manutiově dílně vznikla i řecká písma pro vydávání řeckých klasiků, ale ani zde nevytvořil tvůrce písmo přílišné úrovně. Jensonova antikva a Griffova kurzíva se prosadily do velké části latinského světa. Rozšířily se především díky elegantní jednoduchosti, a také proto, že Benátky a v první řadě nakladatelství a tiskárna Manutiova byly ve světě knižní tvorby uznávanou autoritou a vzorem. Fraktura a švabach dostaly konečnou podobu v Německu, které zůstalo těmto lomeným nebo též gotickým písmům věrno po dobu 400 let, a staly se typickým německým písmem. Rozrostly se do mnoha tvarů a podob, stejně jako okrouhlá písma. Ještě v 19. století se hojně používal především švabach i v českých zemích, s výjimkou publikování latinských textů v originále. Na podobě fraktury má zásluhu augšpurský tiskař Johann Schönsperg, který roku 1510 vytvořil písmo, jež v letech 1520-22 upravil do konečné podoby písař Johann Neudörffer a rytec Hieronymus Andreä. Švabach se formoval od roku 1480 v Norimberku a Mohuči.

Itálie je vedle antikvy a kurzívy i kolébkou hebrejského tisku. Už v 15. století působila u Cremony početná rodina hebrejských tiskařů Soncinů, kteří mezi lety 1483-1566 vytiskli v Itálii, ale i v Řecku, Turecku a Egyptě na 130 hebrejských tisků. Rovněž řecké tiskové písmo vzniklo v Itálii, konkrétně v Miláně roku 1476. Tiskařů v období do roku 1500 byla sice celá řada, ale přes všechna uváděná čísla je potřeba si uvědomit, že knižní trh byl ještě v plenkách, mezi obyvatelstvem existovala malá vzdělanost i kupní síla, tudíž náklady knih byly malé, ale výdaje na jejich výrobu zase velké. Proto tiskařů, kteří by v tomto období výrazněji zbohatli nebo založili velké nakladatelské domy, bylo opravdu poskrovnu. Navíc knihtisk šířili především němečtí tiskaři, kteří většinou putovali od místa k místu: předávali své zkušenosti a na vznik velké ustálené nakladatelské firmy snad ani nemysleli. Samozřejmě, že i v tomto oboru existuje několik výjimek, které si uvedeme. V Německu je přímým pokračovatelem v Gutenbergově práci Fust-Schöfferova dílna. To, jakým způsobem se k vynálezu a samotnému vybavení dílny dopracovali, bylo podrobně uvedeno v minulé kapitole. Budiž však především Peteru Schöfferovi ke cti (Fust zemřel roku 1466) , že v tiskařské práci pokračoval s plným nasazením až do své smrti v roce 1503, a jeho tisky vykazují vysokou kvalitu uměleckou i řemeslnou. K nezdařilejším pracím patří Žaltář z roku 1457, nebo 48 řádková tříbarevná černo-červeno-modrá bible z roku 1462. Mohučskou konkurencí této dílně byl Johann Mentelin, notář původně ze Štrasburku, který v Mohuči vydal v letech 1460-61 latinskou bibli čítající 850 stran. Mentelin použil menší písmo, tím pádem ušetřil jednu třetinu papíru a mohl knihu prodávat levněji. Boj o čtenáře začíná. Navíc roku 1466 vydal první bibli v německém jazyce, což byl další dobrý obchodní tah, protože zájemců o knihy v domácím jazyce bylo více než těch, kteří ovládají latinu. Druhým významným střediskem tiskařského řemesla je Bamberk. Odtud se především knihtisk dostal do jiných zemí, jelikož tamní dílna, na rozdíl od Mohuče, upustila od utajování řemesla a naopak “vyškolila” mnoho tiskařů; jmenujme např. Johanna Sensenschmidta z Chebu – prvního norimberského tiskaře, Ulricha Hana, Johana Nicola a George Herolda z Bamberku a několik dalších, kteří šířili knihtisk po Německu i mimo něj. Touto osvětovou dílnou byla tiskárna, ze které vzešla 36 řádková bible vytištěná z původních Gutenbergových liter, financovaná bamberským biskupem. Kdo byl tiskařem, se můžeme pouze dohadovat. Možná to byl Heinrich Keffer, který Gutenberga zastupoval v Mohučském procesu a jemuž vynálezce prodal nebo věnoval jednotlivá písmena a snad i matrice. Jisté je, že později se práce v dílně se stejnými literami ujal rytec Albert Pfister, který jako první včlenil dřevořezovou ilustraci do knihy zhotovené principem knihtisku.