VYNÁLEZ KNIHTISKU

Gutenbergův vynález otevřel nové období dějin - éru prvotisků neboli inkunábulí, tj. všech tisků zhotovených do roku 1500. Termín inkunábule poprvé použil münsterský děkan Bernhard von Mallinckrodt ve svém traktátu De ortu et progressu artis typograficae (O díle a pokroku tiskařského umění), který vyšel k dvoustému výročí vynálezu knihtisku roku 1639 v Kolíně nad Rýnem. Slovo inkunábule použil ve smyslu “doby, kdy typografie ležela v kolébce”, tedy in cunabulis (z latiny in = v, cunabuli = kolébka). Rok 1500 sice neznamená změny v technickém ani obchodním způsobu zhotovování a prodeji knih, nicméně tento rok je přece jenom významným dělítkem, neboť je prestiží každé knihovny a země pyšnit se co největším počtem prvotisků a dokládat tak svou kulturní tradici a vyspělost. V době inkunábulí zrovna tak jako počátkem 16. století zastává tiskař i funkci písmolijce, nakladatele, lektora i knihkupce, k částečné diferenciaci profesí a větší dělbě práce dochází postupně až v průběhu 16. století a k převratnějším technickým změnám především ve století devatenáctém.

Jak již bylo zmíněno, knihtisk se šířil velmi rychle. Toto tvrzení lze směle podpořit několika čísly: do roku 1500 bylo v Evropě 252 míst, kde se tisklo. Celkem bylo vytištěno asi 30 000 titulů v nákladu několika milionů výtisků, což je vzhledem k počtu gramotných lidí a charakteru knihy jakožto luxusního, postradatelného zboží, ohromující číslo. Z těchto 252 míst mělo vůdčí úlohu 12 měst, kde v každém z nich bylo vytištěno přes 1000 titulů. Těmi městy jsou Augšpurk, Kolín nad Rýnem, Lipsko, Norimberk, Basilej, Štrasburk, Lyon, Paříž, Benátky, Florencie, Milán a Řím. Postupně se knihtisk šířil i mimo západní a střední Evropu i přes hranice kontinentu. V 16. století se dostal mimo jiné do Rumunska, Řecka, Turecka, Ruska, Indie a Japonska, v 17. století do USA, Íránu, Číny, v 18. století do Kanady a Jihoafrické republiky. Teprve v 19. století do Bulharska nebo Austrálie.

Písmem prvotisků bylo v prvopočátcích lomené písmo, tedy bastarda, textura, fraktura a švabach, později se prosazovalo “římské”, okrouhlé písmo zastoupené antikvou a její nakloněnou variantou kurzívou. Zpočátku se tiskaři po Gutenbergově vzoru snažili napodobovat rukopisy, než se písmo ustálilo do podoby, která přetrvala víceméně celá staletí. V nejstarších dobách, těsně po objevu knihtisku, se používalo takřka výhradně lomené písmo v nejrůznějších podobách. Zvláště textura, používaná Gutenbergem i dalšími tiskaři pro latinské biblické a liturgické texty, a bastarda, kterou se tisklo v národních jazycích. Lomené písmo se používalo ve Francii, Anglii i dalších zemích, postupně se z jeho vlivu vymanily latinské texty a později i texty v národních jazycích a stalo se takřka výhradně záležitostí Německa. Vzhled tiskové antikvy určil tiskař Nicolas Jenson, působící v Benátkách. Jenson se narodil okolo roku 1420 ve Francii, kde působil jako rytec mincovních razidel, a na popud francouzského krále Karla VII. odešel do Mohuče, aby se seznámil s knihtiskem. To se odehrálo ještě před rokem 1470, kdy se usadil v Benátkách, aby ve své dílně pro svůj první vlastní tisk - Ciceronův text Epistolae ad Brutum (Dopisy Brutovi) - vytvořil svou antikvu. Ta se stala měřítkem typografické dokonalosti nejen v tehdejší době, ale pro všechna antikvová písma, vzniklá i v období pozdějším.