VZNIK A VÝVOJ PÍSMA

Existují tři způsoby papírenské výroby vláknovin. Vláknovina je jakýsi polotovar, který může mít podobu: dřevoviny, buničiny, hadroviny.

Všechny způsoby mají jedno společné – velkou spotřebu vody. Proto papírny vznikaly a vznikají v bezprostřední blízkosti tekoucích vod.

Dřevovina se vyrábí z polenového dřeva tak, že jsou ve speciálních bubnech polena zbavena kůry, poté se mechanicky rozbrousí, drť se smíchá s horkou vodou, roztřídí, hrubší kusy se znovu semelou, hmota se odvodní, zahustí a v požadovaném poměru smísí s buničinou. Výhodou této technologie je, že se využije až 90% dřevní hmoty. Výroba je tedy poměrně efektivní a levná. Nevýhodou je, že takto připravený polotovar není pevný, musí se přidat nejméně 20% buničiny. Dřevovina je nažloutlá, citlivá na světlo a vzduch, ztrácí pevnost a je málo trvanlivá. Tyto vlastnosti přebírá i finální výrobek. Papír s vysokým obsahem dřevoviny se hodí pro dokumenty s krátkou dobou upotřebení, jakými jsou noviny, časopisy, telefonní seznamy a další tisky, které nepožadují vysokou estetickou kvalitu. Papír obsahující nad 65% dřevoviny se nazývá dřevitý, s více než 75% dřevoviny novinový.

Buničina se vyrábí mechanicky pouze ve své první fázi, kdy se dřevo rozseká, poté se vaří v chemických roztocích, které rozpouští necelulosové součásti dřeva (lignin a pryskyřici), a uvolní tak bez mechanického poškození vlákna dřeva. Takto vzniklá hmota se vypouští do jímek a propírá vodou, až se zbaví všech varných roztoků a posléze se chemicky bělí. Tímto způsobem upravená vlákna buničin se nemohou zplstnit a vytvořit dobrý papír, proto se musí dále upravovat mletím. Dříve bylo mletí prováděno v tzv. holandrech, nyní v prozaicky nazývaných mlecích strojích. Nevýhodou zhotovování papíru z buničiny je neefektivní výroba, při níž je využito pouze 40% dřevní hmoty, zato konečný efekt přináší papír vysoké kvality.

Od výroby z hadroviny se zcela upouští a i dříve se používala pouze jako přísada, zvyšující trvanlivost a pevnost papíru; hodí se tedy do papíru na mapy a veledůležité dokumenty.

Nejmladší psací látkou jsou nejrůznější média, která umožňují záznam dat v elektronické podobě. Je to harddisk počítače, CD ROMy, diskety a podobně. Tato zařízení se stále větší měrou podílejí na zaznamenávání psaných i jiných informací a jsou stále na vzestupu.

Psací potřeby

Psací potřeby jsou zjednodušeně řečeno nástroje, kterými se píše. Přímo závisejí na tom, jaká psací látka se používá. Budou tudíž proměnlivé podle místa i času, zrovna tak jako psací látka, jíž se přizpůsobují. Malá exkurze do historie nás o tom přesvědčí. Pro hliněné tabulky se používalo rákosové nebo kovové rydlo a na voskové destičky rydlo kostěné nebo kovové, řečené stylos. U dalších příkladů bylo třeba kromě nástroje použít i barvu, tedy nejčastěji inkoust (viz dále). Na palmové listy se psalo pisátkem z rákosu, rovněž na papyrus se používala seříznutá rákosová třtina, na hedvábí bylo třeba užít jemný štěteček z králičích chlupů. Na pergamen se psalo taktéž třtinou, husím brkem, později se objevovaly pokusy vyrobit kovové pero ze stříbra, bronzu nebo mědi. Dalšími psacími pomůckami, které už patří minulosti, jsou mimo jiné psací stojan u písařské stolice – katedra, perořízek na seřezávání brků, pouzdro na pera – penál, kalamář nebo třeba nůž k vyškrabávání chyb. Dnes všechny tyto potřeby umí nahradit všestranná počítačová klávesnice. Velmi významnou psací potřebou je inkoust, jehož výroba se v průběhu věků vyvíjela a zdokonalovala, protože byl prakticky jediným médiem, zaznamenávajícím slova a písmena až do našeho věku. Ten ale jeho dalšímu rozmachu příliš nepřeje. Inkoust (encaustum) se vyráběl mnoha způsoby. Černý z dřevěného uhlí, sazí a lepkavé gumy a/nebo medu, od 12. století ze skalice a duběnek; ten však časem hnědne a vitriolový zase způsoboval rozpad papíru. Červený inkoust se vyráběl z rumělky nebo suříku, zlatý do 12. století z práškového zlata a arabské gumy. Od 13. století se na předepsaná písmena nalepovaly plátky zlata, tzv. pozlátka. Rovněž psací pero prošlo vývojem. První umělé pero vytvořil v roce 1780 anglický fyzik a chemik Josef Pristley. Opravdu funkční kovové pero sestrojil vynálezce litografie, pražský rodák Alois Senefelder počátkem 19. století. Již roku 1820 započala jeho průmyslová výroba v anglickém Birminghamu. Plnicí pero se objevilo počátkem 20. století v USA. Namísto tužky se původně používalo olůvko, v dnešní podobě tužka prorazila v 16. století v Anglii a do našich krajů ji zavedl jistý Josef Hübel v letech 1825-1835. První psací stroj byl sestrojen už v roce 1714, jeho užívání se však ujalo až od konce 19. století. V současnosti je jednou z nejrozšířenějších psacích potřeb již zmiňovaná počítačová klávesnice.