VZNIK A VÝVOJ PÍSMA

V přímé linii směrem k našemu písmu vede cesta od fénického písma k latince přes řecké, respektive etruské písmo a Řím až na naše území a do dnešní podoby.

Jakýsi mezistupeň mezi fénickým písmem a latinkou tvoří řecké starověké písmo. Řekové fénické písmo upravili, přidali několik písmen, začali používat samohlásky a zavedli psaní zleva doprava ve vodorovné poloze. Tento způsob psaní už nás bude definitivně doprovázet až do dnešních dnů. Řecké písmo se dělí na dvě linie: západní a východní. Východní linii reprezentují především písma azbuková. (K této větvi patří cyrilice a hlaholice. Je to písmo užívané na uzemí Velkomoravské říše, tedy na našem teritoriu. S rozpadem Velkomoravské říše zaniká i staroslověnská kultura a její písmo hlaholice, která je tedy jenom jakýmsi slepým ramenem. Latinská církevní orientace hlaholici vytlačuje a ta je nahrazena latinkou). Přes všechen pokrok, které řecké písmo zaznamenalo, stále ještě používá pouze velká písmena. Přesto se rozšířilo po značné části Středomoří, v Itálii je začali používat její původní obyvatelé – Etruskové, později Římané nebo též Latini, mluvící latinsky, odtud tedy název latinka. Od této chvíle budeme hovořit výhradně o latince a jejích nejrůznějších formách a podobách.

Vývoj latinky prodělal během staletí rovněž mnoho změn, ale dá se hovořit v podstatě o změnách designérských na vnější podobě. Podstata latinky již zůstává nezměněna do dnešních dnů. Za císařské doby se latinka štěpí do mnoha podob. Protože zatím používá pouze velká písmena čili kapitály, hovoříme o tzv. littera capitalis, vyskytující se v několika tvarech: pro tesání do kamene se používá capitalis monumentalis, označovaná též jako lapidární písmo (lapis = kámen); na čtvercové základně vytvořená stejně vysoká písmena se nazývala capitalis quadrata; capitalis rustica byla méně slavnostní, přizpůsobená ručnímu psaní.

Za další vývojový stupeň lze označit unciálu, kapitální písmo ze 4. století po n.l., otevřené do okrouhlého tvaru bez ostrých hran. Římská kurzíva (currere = ubíhati) se přizpůsobila sklonu držení ruky, snadněji se jí psalo, hůře se ale četla. Měla však značný vliv na další vývoj směrem k malému písmu společně s tzv. polounciálou, která obsahuje částečně i malá písmena, vybíhající pod anebo nad řádek.

Rychle se šířící křesťanství během prvních staletí našeho letopočtu přinášelo vzdělanost a znalost písma do nejrůznějších míst a mezi nejrůznější národy. To vedlo k tomu, že v každé oblasti prošlo písmo nejrůznějšími mutacemi. Vznikla takzvaná národní písma, která byla srozumitelná pouze pro jednotlivé národy. Tato roztříštěnost a nečitelnost latinky dosáhla vrcholu přibližně v 7.-8. století. Řešení přinesla karolínská minuskule. Již ze samého názvu je patrné, že používala malá písmena (pouze malá písmena), která Římané ještě neznali. Podnět k vytvoření tohoto písma dal v 8. století francký král Karel I.Veliký. Bylo to písmo používané v jeho dvorské kanceláři. Jsou to opět dva prosté důvody, které pomohly minuskuli rozšířit se po velké části západní a střední Evropy. Za prvé to byla kvalita a jednoduchost písma a za druhé značný kulturní vliv Francké říše na tehdejší Evropu. Během relativně krátké doby dvou staletí vytlačila písma národní. Nicméně karolínská minuskule znala pouze malá písmena, takže písaři byli nuceni kombinovat pro jeden rukopis několik druhů písma. Pro záhlaví a nadpisy používali nejčastěji capitalis quadrata a rustica nebo unciálu a pro vlastní text karolínskou minuskuli. Ta své vítězné tažení zakončila v 11. století. Od této doby dostává latinka opět nové tvary. Začíná tvarově rozdělovat na písma lomená a okrouhlá. Lomená, nebo též gotická, mezi jejichž hlavní představitele patří textura a fraktura vytvořená v Německu, se hojně používala v českých zemích. Později vznikl švabach a u nás písmo bastarda, které dostalo svůj název pro svou polovičatost nebo nedokonalost. Okrouhlá nebo latinková písma tvoří druhou větev, která se ujala.To je ten typ písma, který používáme. I tento text, který právě čtete je příkladem okrouhlého písma. Nejvýznamnějším představitelem této druhé linie je tisková antikva, písmo vzniklé v době renesance v 15.-16. století. Je to moderní humanistické písmo, odvozené z karolínské minuskule a římského littera capitalis. Antikva používá jako první v historii písma (v rámci jednoho alfabetického systému) malá i velká písmena. Nejdříve pouze na začátcích řádků a u vlastních jmen, později tam, kde to pravopis vyžadoval. Používání velkých i malých písmen byla poslední významná změna směřující k současné podobě písma, proto můžeme kapitolu o vzniku a vývoji tohoto skvělého lidského vynálezu opustit jako ukončenou. Podobě tiskového písma je věnována pozornost v jiné kapitole.