13. Vznik a vývoj filozofie

(pravdu má ten, kdo umí argumentovat)

– vědomě užívali sofismata = logické klamy v procesu usuzování a

odvozování

– antropologický obrat – odvrátili pohled od přírody a zaměřili jej na

člověka

Období Sokrata, Platona a Aristotela

– Sokrates – 469 – 399 př. n. l.

– žena Xantypa, otec sochař, matka porodnice

– denně procházel ulicemi s průvodem žáků

– vyučoval bezplatně, žil z pohostinnosti přátel

– jeho vědění známe skrz jeho žáky (kladl otázky –> dialog)

– rád oslovoval i nahodilé kolemjdoucí

– nejprve kladl nevinné otázky, stále je prohluboval a nepolevil, dokud nepřivedl

rozhovor k obecným filosofickým otázkám („Jak se dobereme pravdy? Která

ústava je nejlepší?), přitom partnera zaháněl stále více do úzkých, dokud

vyčerpán nepřiznal své nevědění

– odsouzen k smrti – musel vypít pohár jedu (bolehlav), odmítl prosit o milost,

odmítl i útěk (neudělal to, protože by zradil sám sebe)

– dialektická metoda rozhovoru – kladení otázek, které se v průběhu rozhovoru

mění v otevírání a nazírání nových problémů a

nových pravd

– stát mají řídit lidé chytří, vzdělaní, schopní, nejlepší (tj. filozofové – sofokracie)

– zabýval se etikou – člověk nemá poznávat okolní svět, ale sám sebe

– za největší dobro považoval dosažení štěstí a blaženosti

(eudaimona)

– základním bodem je hledání pravdy

– štěstí chápe jako duševní růst, vzdělávání se

– pravda a dobro jdou ruku v ruce – chytrý člověk je dobrý a nelže

– vysmíval se polovzdělaným lidem

– „Lidský život není nic jiného než řetěz promeškaných příležitostí.“

– „Vím, že nic nevím.“

– neměl rád sofisty

– dialog – 2 části: konstruktivní, destruktivní

– maieutika = rození pravdy v dialogu

– daimonion = svědomí

– 1. etický paradox v dějinách – žil podle představ, ideálů, etiky – kvůli ní zemřel

– Platón – 427 – 347 př. n. l.

– 389 – založení Akadémie (zanikla roku 529 n. l., dohled nad vzděláním převzalo

křesťanství)

– dílo: Obrana Sokratova, Faidón, Symposion, Protagoras, Gorgias, Ústava, Zákony

– podobenství o jeskyni – lidé žijí připoutáni v jeskyni, pozorují stíny na stěně a

nevědí nic o světě mimo jeskyni

– jeden je osvobozen a podívá se ven – vidí skutečný svět a

lidem v jeskyni říká, co viděl, ti mu však nevěří –> svět

vnímáme smyslově a jen stíny

– existují 2 světy – svět idejí – svět nemateriálního, neměnného a pravého bytí

– je poznatelný pouze racionálně

– svět smyslový – je závislý na světě idejí, nedokonale jej kopíruje

– žijeme v něm svůj každodenní život a omylem jej

považujeme za pravé bytí

– vnímáme jej smyslově

– poznáváme tím, že se pomocí naší duše rozvzpomínáme na svět idejí, ve kterém

duše žila před svým vtělením (anamnésis)