13. Vznik a vývoj filozofie

– epikureismus – založena roku 305 př. n. l. Epikúrem

– epikurejec = člověk, který usiluje o pohodlný a požitkářský život

– hédonistická etika – lidé by měli směřovat k dosažení slasti a blaženosti

– Epikúros – vychází z Démokritova atomistického modelu

– „Žij skrytě, žij střídmě.“

– dílo: O štěstí

– za nejvyšší dobro považuje slast, ovšem slast jako duševní

blaho (ataraxiá)

– slast dále chápe jako nepřítomnost strasti

– hlavním zdrojem lidské strasti je strach – především strach

z bohů a ze smrti

– proti těmto zdrojům strachu namítá, že bohové svět nestvořili,

ani do něj nezasahují; a že pokud jsme tu my, není tu smrt a

pokud je přítomna smrt, už tu nejsme my

– stoicismus – kolem roku 300 př. n. l. založil Zenón z Kitia

– v gnoseologii kladli důraz na smyslové poznání

– veškeré dění probíhá podle zákona nutnosti, který má zároveň povahu

přírodní i božskou (panteismus = Bůh je ve všech věcech)

– ideálem je blaženost, která je chápána jako vyrovnanost, soulad s přírodou a

lidmi

– nejdůležitější ctností je žít v souladu s přírodou a rozumem

– Seneca – římský politik, básník, vychovatel císaře Nerona

– dílo: O hněvu

– zabýval se především etikou – „Vládnout sám sobě je největším

vladařským uměním.“

– vyzdvihuje roli filozofie v lidském myšlení: reguluje život, říká, co se

má a co se nemá dělat, má vysvobozovat ducha od hříšného těla

– vybízí k duševní hygieně, zbavit se honby za penězi, dosáhnout

ataraxie = klidná, čistá duše

– Epiktetos, Marcus Aurelius

– skepticismus – pochybnosti jsou předpokladem každého filozofického poznání =

pochybnosti o poznatcích, které máme, nás vedou ke hledání nových

– jako hlavní princip vyzvedá skepsi = pochybnost o poznatelnosti světa a o

poznatelnosti pravdy (agnostikové)

– překážky ve vědomí = trópy

–> rozdílnost živé bytosti

–> odlišnost smyslových orgánů

–> rozdílnost subjektivních stavů

–> rozdílnost postavení, vzdálenosti

–> různost výchovy

–> různost mravů

–> různost náboženství

– Pyrrhón z Élidy – vychází z představy, že věci jsou ve své podstatě

neuchopitelné a že proti každému argumentu můžeme

najít stejně silný protiargument

– tím, že se nám neuchopitelná podstata věcí stane

lhostejnou, získáme klid a štěstí

– eklekticismus – eklektik = vyběrač, ten kdo vybírá z jiných systémů a tvoří nový

– týká se hlavně Říma

– Cicero

– novoplatonismus – vychází z Platóna, nevytváří nic nového

– Plotínos – chtěl stvořit „město filozofů“ dle Platóna (Platónopolis)

– pohrdal hmotou (vůbec se nekoupal), měl vředy a nádory po

celém těle

– svět byl stvořen emanací – vyzařováním nejvyšší bytosti

– Boëthius – poslední Říman a první scholastik