3. Racionalismus a Pascal

Pascal mnohými myšlenkami navazuje na Montaigne, bývá považován za představitele skepticismu. Jeho neznámějším dílem jsou Myšlenky.

Pascal stejně jako Descartes pokládal za vzor vědeckého poznání geometrii, ve shodě s racionalisty říká, že všechna důstojnost spočívá v myšlení, ale také jeho konečnost a „malost“ (nelze ho proto řadit mezi racionalisty). Pascal se snaží pojmout srdce jako zdroj nepochybné pravdy, kterou rozum musí přijmout a kterou nelze rozumově zdůvodnit. Pomocí srdce překonává skepticismus, který se u něj zrodil z uvažování nad tím, zda nám rozum dává absolutní poznání či ne. Je totiž nekonečné množství věcí, které přesahují rozum. „Nic není v tak věrném souladu s rozumem, jako toto odmítnutí rozumu.“ Zklamání z takového závěru ho vedlo k zoufalství a hledání jeho překonání v srdci, z kterého rozum musí vycházet. Racionální metoda je bezradná před otázkami etiky, náboženství... Srdce má schopnost poznávat nadpřirozené věci, pravdy náboženské. Podle Pacala existuje řád srdce oproti řádu rozumu – „Srdce má své důvody, o kterých rozum neví. Proto člověk má být geometrem (uznávat vědu), pyrrhonikem (znát, že věda, rozum nemůžou všechno poznat) a pokorným křesťanem.“ Náboženství nelze obhájit rozumem, ale srdcem.

Pascal, který byl Descartovým žákem, se od něho také v mnohém odlišoval, zatímco D. nedůvěřoval smyslům, P. viděl ve smyslech a experimentu důležitého pomocníka poznání.

Ve svých myšlenkách o státě kritizuje dědičnou monarchii a je kritikem teorie přirozených zákonů, domnívá se, že zákony jsou výtvorem lidí. Odsuzuje války a vraždění - člověk svým poznáním nemůže nikdy obsáhnout celý svět v jeho velkých i malých nekonečnostech, svět je nevyčerpatelný, pro poznání nelze stanovit hranice.

Pascal tvrdí, že v naší přirozenosti je pohyb, člověk sice touží po klidu, ale když ho dosáhne, začne se nudit. Jde mu o člověka činorodého, který stále hledá nové a nové poznání, pro nějž neexistují absolutní, strnulé pravdy.

Myšlenky vyšly až po jeho smrti, přitom některé z nich pro velké bolesti už jen diktoval. Nejsou dnes inspirativní jen obsahově, ale také formálně - jsou podány jednoduše, nestrojeně a přehledně.

Staly se inspirací pro mnohé autory (např. existencionalisty), byly ale přijímány i záporně, např. Voltairem.

Pascal nebyl jen člověkem, který něco píše, ale neřídí se podle toho - přestože sám pro sebe mnoho peněz neměl, dal např. roku 1662 vše, co měl, hladovějícím v Blois.

V posledních letech svého života trpěl nejen tělesně (měl hrozné bolesti), ale i duševně. Po odsouzení jansenismu se musela i jeho sestra této víry zříci, zhroutila se však z toho a zemřela, on sám se víry odmítl zříci.