3. Racionalismus a Pascal

Pro nás jsou poznatelné jen dva atributy - atribut myšlení a atribut rozlehlosti, oba jsou absolutní a vyjadřují dva zcela odlišné aspekty stejné skutečnosti. Oba jsou nedělitelné. Pro Descarta platí, že myslící substance a rozprostraněná substance jsou navzájem odlišnými substancemi skutečnosti, ale pro Spinozu je Bůh (= jediná substance) současně obojím, protože mu rovnocenně přináleží oba atributy. Nedává tedy přednost duchovní substanci před materiální.

Základními způsoby - mody myšlení jsou rozum a vůle, rozlehlosti pohyb a klid. Mody jsou stavy substance, mimo substanci neexistuje nic. Stejně tak, jak si odpovídají atributy, odpovídají si i mody - uspořádání a vzájemná souvislost ideje je totožná s uspořádáním a souvislostí věcí.

Člověk je individuum, které je zároveň modem myšlení (ideou) i modem rozlehlosti (tělesem). Každá jednotlivina je současně ideou a tělesem, každé ideji přísluší materiální objekt. Mysl je idea a zároveň souhrn idejí, jež jsou jejími myšlenkami. Myšlenky odpovídají afektům a stavům těla, které pociťujeme, každý smyslový vjem je zároveň stavem našeho vlastního těla - mezi tělem a duší je tedy souvztažnost, ale nikoli vzájemný vliv. Na rozdíl od Descarta nevychází ze sebereflexe, ale ze smyslového vjemu, který obratem interpretuje jako uchopování vlastního těla.

Se zřetelem k celku usiluje mysl o rozšíření schopností těla, které jsou předpokladem toho, že sama mysl dosáhne nejvyššího stupně poznání a tedy i účasti na věčnosti a pravé svobodě. Svoboda vůle je klam, domnělá volní rozhodnutí jsou jen tělesné pudy. Nejnižším stupněm poznaní je poznání smyslové, které je neadekvátní. Druhým způsobem poznání je rozumové uchopování toho, co je všemu společné, čímž vznikají obecné pojmy, nejvyšším stupněm je intuitivní poznání, které vše postihuje z pohledu Boha, ve věčné nutnosti a pravdě. Toto poznání je v souladu s přirozeností rozumu.

Rozlišení mezi dobrým a špatným netkví v samotné přirozenosti věcí, je výplodem subjektivní úvahy o účelovosti.

Abychom dosáhli skutečné svobody, musí mysl získat moc nad našimi afekty. Afekty jsou stavy těla, jimiž se zvětšuje (v případě aktivních afektů), nebo zmenšuje (v případě pasivních afektů) jeho schopnost něco konat. Afekt může být překonán jen silnějším afektem. Prostřednictvím poznání se vytvářejí pozitivní aktivní afekty.

Základním znakem člověka je touha po sebezachování, která se v případě mysli označuje jako vůle, v případě těla jako pud. Mezi základní afekty, na něž jsou ostatní převoditelné, patří žádostivost, radost neboli slast a smutek. Člověk musí usilovat o vyrovnanost svých afektů, ty, které jsou pojímány jako neadekvátní - pasivní (pocházející ze smyslů), musí převést na adekvátní aktivní, jejichž příčinou se tak stáváme sebou samými a podřídíme tak své jednání rozumu. A pokud své afekty při třetím (intuitivním) způsobu poznání vztáhneme k Bohu, poznáme je v jejich nutnosti a osvobozujeme se tak, nepociťujeme strach ze smrti a pociťujeme radost z poznání celku světa.