3. Racionalismus a Pascal

Dílo: Krátké pojednání o Bohu, člověku a jeho blahu, Rozprava o zdokonalení rozumu, Metafyzické myšlenky, Etika vyložená způsobem využívaným v geometrii, Rozprava teologicko-politická.

Etika vyložená způsobem využívaným v geomerii

Skládá se z pěti částí: O Bohu, O přirozenosti a původu mysli, O původu a přirozenosti afektů, O lidské nesvobodě neboli o síle afektů, O moci rozumu neboli o lidské svobodě.

V první části podává základy své metafyziky, v druhé antropologii (nauku o tělu a duši člověka) a teorii poznání, zbylé tři části se zabývají etikou - pojednávají o afektech a správném způsobu, jak s nimi zacházet a stát se tím svobodným člověkem.

Stejně jako ostatní filozofové racionalismu (ale i empirismu) hledá něco, co je bez pochyby pravdivé a z čeho tedy můžeme vyvodit ostatní pravdivé poznatky. Vychází ze základní myšlenky, že jistota o pravdivosti nějaké ideje nemůže spočívat někde vně, nýbrž musí být v samém obsahu myšlení (typická racionální úvaha). Takovou pravdivou ideu potom nazývá adekvátní ideou. Proto začíná tím, co je nejvyšší a absolutní (Bůh) a odtud s logickou nutností dedukuje vše ostatní.

Spinoza postupuje geometrickou (=deduktivní) metodou, která z definic a axiomů, jež musíme na počátku přijmout, dokazuje každé tvrzení jako důsledek předchozího.

Etika začíná řadou definic, které se týkají základních pojmů. Na počátku stojí definice toho, co je kauza sui - příčina sebe sama = Bůh, kterého definuje jako to, čeho esence (podstata) v sobě zahrnuje i existenci, tedy to, čeho přirozenost lze chápat jen jako existující. Dále vysvětluje, co rozumí substancí - to, co je samo v sobě a co je chápáno za příčinu sebe sama, a atributem - to, co rozum postihuje ze substance jako něco takového, v čem záleží její esence (podstata), a naposled modus - stav substance, neboli to, co je v něčem jiném a je z tohoto jiného chápáno.

Následně vysvětluje, jak rozumí pojmu Bůh - je to absolutně nekonečně jsoucno = substance stávající z nekonečného počtu atributů, z nichž každý vyjadřuje věčnou a nekonečnou esenci. A dodává, že jedinou substancí je Bůh, vše ostatní potřebuje ke svému bytí božskou substanci jakožto svou příčinu a existuje v ní. Vše z něj vyplývá s logickou nutností, je svobodný v tom smyslu, že nepodléhá žádnému vnějšímu působení, ale působí na základě své vlastní bytostné nutnosti = existuje pouze z nutnosti své přirozenosti a je pouze sám sebou determinován k jednání.

Substanci připadají tyto vlastnosti: nekonečnost, jedinečnost, absolutnost, věčnost, založení v sobě samé a nedělitelnost. Božská substance se projevuje v nekonečně mnoha atributech (= základních kvalitách skutečnosti, které jsou vzájemně na sebe nepřevoditelné, a proto v každém ze svých druhů nekonečné), a právě v tom tkví její dokonalost. Substance a atributy vytvářejí skutečnost Boha, jenž je tvořící přirozeností. Zatímco jeho konkrétní projevy ve světě označuje za mody - stvořenou přirozenost.