3. Racionalismus a Pascal

Gottfried Wilhelm Leibniz (1646 - 1716)

Leibniz se vzdělával v různých vědách jako samouk, v 15 letech vstupuje na lipskou univerzitu a později se stává doktorem práv. Vyrobil počítací stroj a ve stejně době jako Newton objevil infinitezimální počet, což vedlo ke sporu o prvenství. Po té vstoupil do služeb hannoverského vévody jako knihovník a soudní rada.

Roku 1688 napsal Metafyzické pojednání = první systematicky výklad jeho filozofie, který byl ale zveřejněn až po jeho smrti. 1704 dopsal Nové úvahy o lidské soudnosti, které jsou namířeny proti Lockovu Eseji o lidském rozumu (tyto ale nevydal, protože právě tohoto roku Locke zemřel). Z rozhovoru s princeznou Sophií Charlottou vzniká Teodicea neboli o Boží dobrotě, lidské svobodě a původu zla. Roku 1714 napsal své nejznámější dílo - Monadologii a dále Principy přírody a milosti založené na rozumu.

Protože pracoval v politické sféře, byla jeho pozůstalost na nějakou dobu zabavena, aby nebyla vyzrazena státní tajemství.

Nauka o monádách

Veškerá skutečnost sestává z neprostorových, aktivních jednoduchých a nedělitelných individuálních substancí, metafyzických bodů, které označuje jako monády. Monáda je dynamickým a teleologickým silovým centrem duševní povahy, je kvalitativně odlišná od jiné monády, nemůže se přirozeným způsobem zvětšovat či zmenšovat, ale často se mění. V každé monádě se v určité jedné perspektivě zrcadlí celý svět. Každá je světem o sobě, je nezávislá na všem ostatním kromě Boha, proto je vše, co nás může postihnout, jen důsledkem našeho vlastního bytí. Každá monáda je charakterizována percepcemi (vnímáním). Stvořené monády mají různý stupeň percepcí.

Bůh vše poznává jasně a rozlišeně, u člověka se jasné racionální poznání prolíná se smyslovým. Člověk si je vědom svých percepcí - má apercepci (vnímání sebe sama a svých obsahů vědomí), a je schopen poznat Boha, což mu umožňuje překročit relativitu poznání roztříštěného do rozmanitých perspektiv. Monáda percipuje nepřetržitě, na nejnižším stupni je toto vnímání nevědomé a vyznačují se jím neživé bytosti.

S pouhou látkou se nikdy nesetkáváme, celé univerzum naplňují živí tvorové. Každá monáda percipuje celé univerzum, ale činí to o to nezřetelněji, oč nižší je stupeň jejího bytí.

Žádná monáda nemá vztah k jiné monádě - nemá okna (je to substance, jejíž základní charakteristikou je, že není na ničem závislá). Každá monáda má žádostivost, která zajišťuje přechod od jedné percepce k následující. Podstata látky nespočívá pouze v rozlehlosti, protože z rozlehlosti nemůže pocházet trvání. Monáda je proto silovým centrem.

Duše, tělo a předzjednaná harmonie

Monáda představuje nejmenší jednotku, složené věci jsou agregátem monád, takto je složen i lidský organismus, který je ovládán ústřední monádou – duší, která je entelechií (zaměřeností k cíli) těla. Duše je účelovou příčinou těla, zatímco tělesnost jako taková podléhá působícím příčinám. Duše náleží do říše milosti, zatímco tělo do říše přírody. Protože monády na sebe vzájemně nemohou působit (nemají okna), jak je potom možná shoda celého univerza? Bůh stvořil již předem monády tak, že jejich percepce spolu vždy souhlasí. Všechny substance závisejí na Bohu, ale každá je světem sama pro sebe a pouze on sestavuje jejich vzájemnou souvislost = nauka o předzjednané harmonii.