Baroko

B A R O K O

Umělecký styl – umělecká epocha od pol. 16. století do pol. 18. stol., vrchol v 17. stol.

Rozčarování z nedosažitelnosti optimistických představ humanismu a renesance (ideály svobody, důstojnosti, sebevědomí apod. nabyly podoby spíš sobeckého prosazování vlastních zájmů, přináší střety, války; rozvoj vědeckého poznání vede k závěru, jak málo člověk o světě ví a jak málo v něm znamená) a neblahé politické jevy (války, nejistota, rostoucí útisk) vedly ke krizi pocitu životní jistoty. Otřesený barokní člověk je ovládán pocitem marnosti, bezmocnosti; pozemský život vnímá spíš z té odvrácené strany, tj. jeho pomíjivost, nicotnost, krutost a hrůzu, odvrací se od něj, hledá útěchu, naději, a proto se opět více upíná k Bohu jako k něčemu neotřesitelnému, k nadpozemské, věčné hodnotě (jistotě); člověk Boha hledá v sobě samém, ve svém nitru, ale i v tom, co ho obklopuje. Touha po poznání, po smyslovém a citovém prožitku se totiž nevytratily, pouze se mění. Renesanční člověk chtěl pravdu poznat svým rozumem, barokní člověk věří, že mu pravda byla zjevena (= že v tom, co ho obklopuje, v pozemské realitě, má vidět znaky, symboly něčeho nevyslovitelného, tajemného, co světu vtiskl Bůh), jde jen o to, jak intenzívně, vášnivě ji bude prožívat. Poznává tedy i srdcem, citem. Skrze pozemský svět chce nahlédnout do světa nadpozemského. Citový prožitek hledal renesanční člověk intenzivně i v pozemském, lidském světě, barokní člověk jej hledá především ve světě nadpozemském, v setkání s boží dokonalostí.

Umělec se snaží vyjádřit zejména silné citové vzrušení (extázi) při setkání s boží dokonalostí. Barokní díla probouzí (dojem) vědomí existence čehosi velikého, nadzemského, s čím se cítíme v tu chvíli spojeni. Proto k hlavním znakům barokního umění patří: citovost, víra, duchovnost, mystika, ale i monumentalita – snaha ohromit, uchvátit, strhnout, vzrušit člověka; velkolepost, vznešenost, autoři chtěli násobit dojmy, patos (zvýšená, vypjatá citovost), vnitřní napětí, dynamičnost, dramatičnost, nadsázka (hyperbola), kontrasty.

Baroko vzniká v Itálii (v literatuře však se projevuje nejprve ve Španělsku), pak se šíří po celé Evropě. Nemá však ve všech zemích výše popsanou podobu, není jednotným stylem. Jeho různorodost odpovídá politické, hospodářské, náboženské různorodosti, rozpolcenosti Evropy té doby, hl. 17. stol. Lze rozpoznat 2 hlavní linie:

dynamické baroko, převážně náboženského rázu – v katolických oblastech (Španělsko, habsburská monarchie, Bavorsko, již. Nizozemí)

uměřené klasizující baroko, převážně měšťanského rázu – v nekatolických oblastech (Anglie, sever. Nizozemí), ale i ve Francii

Baroko dosáhlo vrcholu zejména v architektuře, ve výtvarném umění a v hudbě.