Baroko

K L A S I C I S M U S

Umělecký směr, který usiloval o tvorbu odpovídající klasickým estetickým normám, odvozovaným z antických vzorů (slovo klasicismus z lat. = vynikající, vzorný, vzorový). Jednodušeji: klasicismus rozvíjí klasické umění antiky a renesance, usiluje o antickou harmonii a dokonalou formu. (Klasický = a/ antický, b/ mající antiku za vzor, c/ obecně díla či autoři děl trvalé hodnoty)

Rozvíjí se ve 2. pol. 17. století a v 18. stol. Vznikl ve Francii, v době, kdy jinde je ještě baroko, proto v 17. století ovlivněn barokem (barokní klasicismus) a v 18. století zase bude ovlivněn osvícenstvím (osvícenský klasicismus).

Úzce souvisí s racionalismem (René Descartes) – myšlenkový směr, který dává důraz na rozumové poznání světa, rozum je rozhodující zdroj poznání, rozumem poznané = průkazné, obecně platné.

Klasicistický ideál: Klasicismus se snažil postihnout nadčasové (obecně platné) ideály (představy) krásy, pravdy, harmonie, dokonalé formy. K tomu jako vzor sloužila antika (a tedy i na ni navazující renesance). Měřítkem krásy byl rozum, pravda (jen v pravdě a rozumu je krása). S tím souvisí střídmost, rozvaha, pevný rozumový řád, rozumová kázeň – cit podřízen povinnosti a rozumu. V centru pozornosti je problematika společenská a mravní, lidské soukromí je skryto; intimní, osobní zájmy a cíle jsou podřízeny nadosobním, veřejným. Mravním ideálem je ten, kdo podřizuje své soukromé zájmy službě širšímu celku (obci, státu). Autoři neprojevují osobní názory a vztah ke své době, nestaví se proti soudobé společnosti, hájí její zájmy. Pojetí děl je zpravidla nadčasové, i různé lidské charaktery pojaty nadčasově (hrdina, padouch, lakomec apod.). Cílem je předložit soubor příkladů, moralizovat, umělci se orientují na široké vrstvy vnímatelů.

Základem klasicistického pohledu na uměleckou tvorbu je přesvědčení, že z různých způsobů uměleckého vyjádření nějaké myšlenky, je pouze jediný ten správný. K dosažení umělecké dokonalosti klasicistům sloužila pevně stanovená přísná pravidla. V literatuře je kodifikoval Nicolas Boileau – Umění básnické. Po antickém vzoru se rozlišovaly žánry vysoké (óda, epos, tragedie) a nízké (bajka, satira, komedie); míšení žánrů se nepřipouštělo. Vysoká literatura – vysoký styl, rýmovaný verš, vznešené náměty z historie, hlavně z antiky, ale přesahující svou dobu, urození hrdinové (vladaři, vojevůdci). Nízká literatura – prostý styl, dovolena i próza, náměty ze současnosti, prostí hrdinové (měšťané, sluhové, vesničané). Poezie a próza se pěstuje méně, zato bouřlivý je rozmach dramatu. Vycházeli z aristotelské zásady, že drama je napodobením života, a proto má splňovat požadavek tří jednot: děje (jedna hlavní dějová linie), času (doba příběhu 1 – 2 dny), místa (vše se odehrává na jednom místě).