Baroko

Goethe vystihl ve Faustovi moderního člověka – chce neustále mít naději, že si může něco vydobýt sám, že má o co usilovat, co poznávat, hledat, a i když nebude nacházet a bude mít pochybnosti, stále bude mít tu naději, která znamená víc než prázdnota po dosažení jakéhosi abstraktního absolutního (definitivního) štěstí. A o tu naději bojuje. Faust si to krédo v sobě nese od počátku. Ale teprve když pochopí (dospěje k tomu), že to, co chtěl dříve pro sebe, chce získat pro ostatní a tím to přetrvá, nemůže být zapomenuto, ničím přehlušeno, nalezl v tom smysl žití. A ve chvíli, kdy si myslí, má předtuchu, že jeho dílo bude dovršeno, že získá pro lidi tu naději, zanechá jim tu poselství, směr, cestu pro další pokolení, tak v tu chvíli prožívá něco nejvyššího: Předtucha štěstí je víc než dosažení onoho štěstí. Viz verše: „Okamžik směl bych (použit kondicionál, neboť vyjadřuje očekávání, předtuchu) osloviti:

jsi tolik krásný, prodli jen!

Nemůže ohlas mého živobytí

být věky věků přehlušen. –

Té strmé slasti předtuchu teď mám

a nejvyšší svou chvíli prožívám.“