Baroko

Obsah + pokus o interpretaci vybraných stěžejních částí:

V Prologu na nebi dohoda mezi Bohem a Mefistofelem, podle níž na Faustovi (vybrán Bohem) má být prokázána hodnota či bezcennost člověka. Mef. totiž vytkl Bohu, že stvoření člověka bylo nezdarem. Mefistofeles je pojat ne jako symbol zla, ale jako žalobce (v duchu SZ), který je skeptickým svědkem lidského soužení. Ani dar rozumu člověku nepomohl (spíš naopak), člověk má stále stejné předpoklady k dobru i ke zlu jako na počátku (rozum pomáhá k dobru i ke zlu), stejné schopnosti, touhy, potřeby apod.

Faust pociťuje marnost své honby za věděním, uvědomuje si nemožnost dojít plného poznání, ke vzdělání, ačkoli v něm vyniká, je skeptický. Navíc měl pocit, že to, co dělá, není nikomu prospěšné, nevede k něčemu dobrému. Aby udělal alespoň něco užitečného, začne Faust znovu překládat bibli (Janovo evangelium) – cítí, že důležité je hledat, co bylo na počátku, něco, z čeho všechno vzniká, co by mohlo být pro člověka vodítkem – místo slovo přeloží raději pojem, pak síla, nakonec to přeloží jako čin – neboť činorodost, tvůrčí aktivitu si cení nejvýše (projev filozofie autora i jeho doby). Při překládání ve studovně jej ruší psík, ze kterého se vyklube Mefistofeles – představí se: „Té síly díl jsem já, jež, chtíc vždy páchat zlo, vždy dobro vykoná.“ Goethe dává najevo, že to zlé také podněcuje k činnosti, k tvoření, ke snaze překonat to zlo, tj. zlo je i hnací tvůrčí silou a přispívá tedy i k něčemu dobrému. Postihuje tak vlastně věčný zápas dobra se zlem, obojí je potřeba, jedno bez druhého by neexistovalo. Faust a Mefistofeles se přou, diskutují, nakonec mezi nimi dojde k úmluvě: Faust nechce od Mefistofela nic nadpřirozeného, definitivního, žádnou jistotu, absolutní štěstí, aby měl stále naději na něco dalšího, lepšího, co si chce vydobýt sám; chce tedy možnost k svobodné činnosti, stále mít o co usilovat (i s tím, co k tomu patří – nejistota, nebezpečí…)

Tím je Goethovo pojetí Fausta nové. Mefistofeles se poleká, toto nečekal, vidí, že Hospodin mu nevybral lehké sousto, že s Faustem to nebude jen tak, že dlouho bude jeho sluhou, než se mu podaří nachytat ho, dostat ho. Znovu zkouší nalákat Fausta na pohodlí, blahobyt. Faust nakonec Mefistofelovy služby přijímá, ale s podmínkou, že Mefistofeles získá jeho duši teprve tehdy, dosáhne-li věčně nespokojený Faust takového štěstí, že by si přál zastavit čas a setrvat v dosaženém. (Faust nejspíš nevěří, že by se to někdy stalo – že by už po ničem víc netoužil, možná také pocit naprostého uspokojení je pro něj něčím tak nepředstavitelným, že by mu obětoval i duši.) Mefistofeles poskytne Faustovi nejprve smyslové požitky – zábavu, mládí, lásku Markétky – s tím ale spojena také řada neštěstí a nakonec Markétčina smrt. Ve 2. dílu Mefistofeles Faustovi poskytne požitky světské slávy a moci – získá významné postavení na císařském dvoře a za své zásluhy si má něco přát. Faust si vyžádal kus takové krajiny, kde by lidé mohli žít ne v bezpečí, jistotě, pohodlí, ale svobodně, volně, aktivně, činorodě (tj. to, po čem sám vždycky toužil). A o takový život se člověk musí dennodenně rvát (viz „jen pak jsi hoden…“). Proto Goethe symbolicky vybral krajinu u moře, v blízkosti nebezpečných živlů (voda, vítr), které budou, i když se jim postaví hráz, neustále vyžadovat každodenní zápas a tvůrčí aktivitu lidí. Starý a slepý Faust, obelstěn Mefistofelem, se domnívá, že se jeho sen naplňuje (že slyší stavět hráz), a vysloví větu, na niž Mef. čeká. Andělé mu však nedovolí uchvátit Faustovu duši, neboť kdo neustále spěje dál (a navíc miloval a byl milován), může být ve jménu zákona lásky vykoupen. V ráji se pak Faust znovu setkává s Markétkou. Drama končí oslavou lásky a ženství, které táhnou tvorstvo výš (tj. neustále inspirují).