Baroko

Představitelé osvícenství ve Francii

Charles Louis de Montesquieu (18. stol.) – spisovatel, filozof a historik, dílo:

- Duch zákonů – rozprava, rozbor forem vlády (a co je pro kterou typické): pro republiku – láska k vlasti, pro monarchii – šlechetná čest, pro despocii – strach; autor se jasně staví proti despotismu (absolutismu), shledává poučné praktické zkušenosti v anglickém parlamentarismu, na základě toho všeho vypracoval a doporučuje projekt politického systému, v němž by občanské i osobní svobody byly chráněny rozdělením státní moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní.

- Perské listy – satirický román v dopisech, dva Peršané podnikli cestu do Evropy za vzděláním, v dopisech si sdělují své dojmy – mnoho věcí pro nás normálních se jim jeví podivných – autor tak nastavuje kritické zrcadlo evropské civilizaci (obdobně jako Swift v Gulliverových cestách).

Voltaire (18. stol.) – zásadně ovlivnil celé 18. století, spisovatel (prozaik, dramatik i básník), filozof, historik, encyklopedista. Pohnutý život – konfliktní povaha a ostrá, jízlivá, útočná, nekompromisní kritičnost, břitký humor a kousavá ironie mu získávaly mnoho přátel i nepřátel. Krátce vězněn v Bastile (za to, co psal), pak uprchl do Anglie, po návratu do Francie královským historiografem (šlechtický titul) a členem Královské akademie věd, po nedorozumění s Ludvíkem XV. odchází do Pruska – na dvoře Fridricha II., neshody i s ním, usadil se na svém panství, zde vrcholná díla a bohatá korespondence s významnými učenci. Hlavní názory – horlivý odpůrce fanatismu, nesnášenlivosti, bezpráví, církve (i když existenci Boha nepopírá), absolutismu; hlasatel svobody, tolerance, ale vysmíval se optimismu své doby (iluzím o pokroku).

Dílo – rozmanité, ale hlavní je žánr filozofické povídky či románu (= dílo, které demonstruje autorovy filozofické názory, u osvícenců oblíbený žánr, u Voltaira vrcholí, ve 20.stol. i u existencialistů):

- Candide neboli Optimismus – (/kandyd/ = prosťáček, neviňátko) svěží, duchaplný filozof. román, pestrý až dobrodružný děj, ráz cestopisu, příběh morálně čistého a naivního mladíka Candida slouží k rozvíjení filozof. úvah o nekritickém optimismu, daném vírou v boží prozřetelnost, a ke kritice tehdy módní myšlenky německého filozofa Leibnize, že tento svět je nejlepší ze všech možných světů. Candide je vyhnán do světa, putuje, zažívá četná příkoří (způsobená válkou, zemětřesením, inkvizicí, otroctvím); tyto příhody jsou záminkou pro odhalování všech špatností světa a ukazují, že život je plný utrpení. Candide postupně ztrácí svůj optimismus (ideály o dokonalém světě), nakonec se usadí na malém pozemku, který sám s přáteli obdělává. Román vyznívá jako odsouzení nejen optimismu (ztělesňuje jej zde Candidův vychovatel, filozof Panglos,i tu Leibnizovu myšl.), ale i bezvýchodného pesimismu (zde Candidův průvodce Martin). Zlo je možno překonat činorodou prací.