Baroko

Poprask na laguně – z rybářského prostředí, malicherné spory mileneckých párů vyvolané žárlivostí (končí až u soudu)

Mirandolína, Hrubiáni, Náměstíčko aj.

O S V Í C E N S T V Í

Můžeme říci, že osvícenství je způsob myšlení, myšlenkový přístup, směr, proud, hnutí, ale i doba, v níž se projevuje, a tou je 18. století (nejprve ve Francii a v Anglii, pak rozšíření po Evropě). Osvícenství dále rozvíjí racionalismus: Filozofové a spisovatelé se zabývají i tím, proč se člověk, rozumná bytost, chová tak často nerozumně. Snažili se nalézt cestu, jak (právě pomocí rozumu) lidský život očistit a zbavit jej nánosu nerozumnosti. V dějinách shledávají, že „světlo rozumu“ se neustále střetává (bojuje) s „tmou nevědomosti a předsudků“. Proto zdůrazňují svobodu „osvíceného“ rozumu, svobodu myšlení. Osvícenci dospěli k přesvědčení, že osvícený lidský rozum odhalí postupně všechna tajemství hmoty i života a pomůže vyřešit všechny problémy. Nevědomost je totiž příčinou všeho zla. Pravdivé poznání světa (odhalení podstaty všech záhad) pak zbaví lidstvo strachu a pověr a povede k vytvoření ideální společnosti, v níž bude vládnout rozum a která již nikdy nedopustí něco takového jako nespravedlnost, bídu, nemoci, války. Jistotu, že toto vše člověk dokáže svým rozumem a schopnostmi, dodávaly osvícencům obrovské úspěchy moderní vědy. (Jistota to byla z jejich pohledu, ve skutečnosti šlo jen o novou obrovskou víru. Byť sami k víře, míněno náboženské, měli přezíravý postoj a spojovali ji právě s tmářstvím.) Osvícenství je tedy založeno na neotřesitelné víře v moc rozumu a ve schopnosti člověka. S tím je spojena i víra v neustálý pokrok, vývoj k lepšímu, celkově velký optimismus, který přetrvával vlastně až do poloviny 20. století. Osvícenství je dnes chápáno jako rozporuplný jev. Myšlenkově připravovalo i nastupující věk revolucí (bojem proti absolutismu, církvi a všemu konzervativnímu, prosazováním svobody, rovnosti, vizí ideální společnosti), přímo ovlivnilo zejména Velkou francouzskou revoluci.

Osvícenství se tedy týká myšlení, filozofie, názorů na svět, z uměleckého hlediska však v 18. století nadále trvá klasicismus. Osvícenská literatura tedy nepředstavuje samostatný proud, jde spíše o určitou fázi klasicismu naplněnou osvícenskými myšlenkami. Z literárních žánrů se nejvíce pěstují: naučný román, literární dopis, eseje, rozpravy. Rozcházejí se cesty prózy (pravdy o světě, vědy) a poezie (snění). Poezie doposud byla vždy chápána jako vyslovení pravdy o světě, nyní a na dlouho považována za něco odtrženého od pravého života, nepraktického. Básníci ztrácejí prestiž ve prospěch učenců. Oblíbeným literárním hrdinou 18. století byl Robinson Crusoe, jenž svou zručností, vědomostmi, houževnatostí a pílí dokázal jako člověk obstát i v nejtěžších podmínkách bez jakéhokoli vnějšího zásahu.