Baroko
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOCX.
Představitelé klasicismu ve Francii
Vysoká literatura
Pierre Corneille (17.st.) – psal rytířské (hrdinské) tragédie, konflikty vyplývají ze střetnutí osobních citů s nadosobními povinnostmi, např. Cid – láska Rodriga-Cida a Chimény se střetá s povinností hájit čest svých rodin, Rodrigo za urážku svého otce zabije otce Chiménina; ona, ač Rodriga miluje, žádá pro něj trest, končí smírně zásahem krále – rozhodne, že mohou být sezdáni, neboť Rodrigo odčinil vinu svou udatností v boji proti Maurům. I když závažný konflikt nekončí tragicky, je zdůrazněna cena, velikost oběti, kterou chtěli milenci přinést (v duchu barokního klasicismu).
Jean Racine (17.st.) – psal psychologické tragédie, hlavní postavy – ženy, zobrazuje zhoubný vliv egoistických vášní, které ničí své nositele i jejich blízké, náměty z antiky, např. Faidra – o ženě trýzněné láskou k nevlastnímu synovi, on vyhnán, umírá, ona se otráví. Je zde sice zobrazena vášeň, ale jako něco zhoubného, tj. je poměřována mravními normami – pocit viny a špatné svědomí doženou hrdinku k přiznání a k sebevraždě.
Nízká literatura – bližší životní realitě, lépe vyjadřuje životní realitu
Moliere (17.st.) – (vl. jm. Jean Baptiste Poquelin, pseudonym proto, aby nedělal hanbu svým zámožným rodičům, neboť herectví společností opovrhováno) nejúspěšnější evropský autor komedií; dramatik, herec, režisér a ředitel divadelní společnosti, zpočátku kočovné, pak královské u dvora Ludvíka XIV. Přízeň krále mu pomáhala v konfliktech se šlechtou a církví, proti nimž často namířena jeho satira. Přízeň ale, jak to u absolutistických vládců bývá, vrtkavá, nakonec se proměnila v nepřízeň (viz drama M. Bulgakova – Moliere). Divadlu zasvětil celý život (napsal 33 komedií), zažil velkou popularitu i velké odmítnutí, opovržení, zemřel poté, co při hře na jevišti upadl do bezvědomí, církví proklet, pohřben tajně.
Dílo:
Jeho komedie vycházely z antiky, z lidových frašek a z commedie delľ arte; bývají označovány charakterové – ukázal (odhalil) podstatu lidských charakterů, které jsou ve všech dobách a systémech, proto jsou jeho postavy tak velkolepé – životné i nadčasové zároveň – ustálené typy, ale živé, odpovídající realitě a schopné vývoje, proměny. Staly se výraznými literárními typy, např. Harpagon – lakomec.
Komedie jsou většinou satirické, Moliere zesměšňoval vše, co mu připadalo nepřirozené či pokrytecké – nejrůznější lidské chyby – konfrontuje je se zdravým rozumem, přirozenou morálkou a čistým citem (ty vítězí, ty obhajuje, těm straní).
Tartuffe neboli Podvodník – pokrytecký, úlisný svatoušek, špicl, donašeč Svaté kabaly Tartuffe se vetře do domu bohatého měšťana Orgona; zavádí tam zásady asketického života, sám je však porušuje. Orgon mu bezmezně věří, nechá se jím ovládat, manipulovat, je zcela v jeho moci, má ho za svatého muže. Členové rodiny, kteří si uchovali zdravý rozum, marně Orgona varují. Orgon Tartuffovi svěří svůj majetek i kompromitující listiny. Teprve až potají vyslechne, jak mu Tartuffe svádí ženu, pochopí, že je to podvodník. Před žalářem a zkázou zachrání Orgona král, jehož moc přemůže intriky Svaté kabaly. Ve hře se odhalují praktiky a mocenské ambice tajných církevních společností. Moliere hru 2x přepracoval (tak, aby bylo od počátku jasné, že jde o podvodníka a zbožnost je jen maska, tj. ne že se ze zbožného vyklube podvodník), přesto konflikt s církví.