Česká meziválečná próza
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOC.
- původní láskyplný, něžný, chlapecky důvěřivý vztah ke všemu kolem (k lidem, přírodě, věcem) připomíná Wolkera – ve sbírce Čítanka jaro (např. báseň Čemu se báseň říká)
- záhy však (v době okupace) zaplaví jeho poezii existenciální pocity ohrožení, obav, úzkosti, osamělosti; souvisí to jistě s jeho židovským původem, s životní zkušeností Žida za okupace: byl vyloučen z konzervatoře, nesměl publikovat (proto vždy použil pseudonymy), nechtěl emigrovat, zvolil jakýsi vnitřní exil (viz ve verších „pocit zazdění zaživa“); žije bez životní perspektivy, v předtuše smrti; z jeho veršů zaznívá otázka, zda je to ještě vůbec život. Z jeho básní cítíme, že strašně trpí, ale nepodléhá, nepoddává se tomu, vzdoruje, a právě poezie (psaní, tvoření) mu k tomu dodává sílu, svědčí o tom i jeho deníky. Nakonec zemřel ironií osudu nešťastnou náhodou – na ulici sražen německou sanitkou – ve 22 letech.
Další sbírky: Cesta k mrazu, Jeremiášův pláč, Ohnice,
Elegie – 9 elegií, ve formě fiktivních dopisů, rozhovorů bez odpovědí; např. Sedmá elegie – čít 3 str 132 – fiktivní dopis adresuje Karině (dánská autorka románu o erotickém životě stárnoucí ženy) asi proto, že touží po druhém člověku, po porozumění, „je třeba si alespoň někoho představit, nechceme-li se zadusit ve vzduchoprázdnu; a musí to asi vždycky být žena“ (jak píše Orten v deníku). Karina představuje někoho, o kom neví (podobně jako o sobě – viz závěr), zda je živ, představuje možná všechny ty blízké, kteří postupně mizí, které ztrácí, (nebo tuší, že se začnou ztrácet, mizet) tím navozuje tísnivou atmosféru, cítí smrt všude kolem, ale přesto v okamžiku, kdy píše (tvoří), všechno ostatní umlká, i ta smrt, je bezmocná („smrt mlčí před verši“), stává se tedy jako by králem, ale vzhledem k osudu, který předjímá, vidí své království jako zašlé – vidí rozpad svého království. Poezie je tedy silnější než smrt, existuje i bez ohledu na smrt, prostřednictvím veršů může s tou ženou rozmlouvat, i když všude kolem je smrt a neví, zda jsou, on i ona, živi nebo mrtvi. O Bohu mluví jako o někom, kdo pro něj byl nejdůležitější, nejvyšší, ale kdo ho zklamal, opustil, koho ztratil. I proto ten pocit nejistoty, zda ještě žije (když vnímá takovou ztrátu).
Deníky Jiřího Ortena – čít 3 str 133 – 3 knihy (Modrá, Žíhaná, Červená), obsahují deníkové záznamy i celé básnické dílo.