Česká meziválečná próza

Po stránce formální: základním prostředkem je metafora - odvážná, překvapivá, využívající novotvarů (známý je např. novotvar z básně Praze ,,čas kostižerný“ = intenzivně všechno ničící, odvozeno od kostižer = vleklý zánět kostí); jeho poezie je záměrně nelibozvučná, zadrhávající, (není melodická), je znepokojující, disharmonizující.

Život: narozen v Brně, záhy mu zemřela matka, vyučil se knihkupcem, studovat neměl možnost, byl tedy samouk, hořké mládí, redaktorem v Brně (přítel J. Mahena), od roku 1926 pak v Praze, za okupace v ilegálním odboji, zemřel předčasně na srdeční chorobu.

Sépie (1927) čít 3 s. 107 - hned v 1. sbírce převažuje smutek, motivy smrti, podzimu, noci, hřbitova, rozkladu, hrůzy z pomíjivosti; navozují citovou samotu, ale nikdy nevedou k nihilismu, k rezignaci nebo pesimismu, naopak k větší lásce k životu.

30. léta:

Kohout plaší smrt, Tvář čít 3 s.108, Hořec - v nich tragický pocit zesiluje, je to meditativní poezie máchovského typu – o otázkách života a smrti, o smyslu života a umění, o nicotě a pomíjivosti

Staré ženy čít 3 s. 110 - podává až krutě reálné vidění osamělých žen na sklonku života, líčí (oslovuje) oči, tvář, vlasy, ruce, klín – co jim zbylo z krásy a z krátkého života – jen smutek, bolest, chudoba a opuštěnost.

Reakce S. K. Neumanna: nepochopil to, považuje to za maloměšťácké a za projev Halasova „kňouravého pesimismu“, dokonce ho to vedlo k napsání polemické básně Staří dělníci - říká, že aktivita může starému člověku pomoci.

Dokořán (1936) čít 3 s. 110 - touto sbírkou se otevírá období, ve kterém sílí reakce na dění kolem, na aktuální problematiku → období poezie občanské, společenské

Torzo naděje (1938) čít 3 s.111 - patří k nejpřesvědčivějším a nejnaléhavějším reakcím na období mobilizace a Mnichova; je plná hořkosti, zoufalých obrazů, ale i naděje a vzdoru, užívá biblické motivy, patos, např. básně: Praze, Zpěv úzkosti, Mobilizace,

Naše paní Božena Němcová čít 3 s. 113 - její trpitelský osud je paralelou k údělu českého národa

Ladění čít 3 s. 114 - básně dětem, vzpomínky na dětství a domov

Já se tam vrátím čít 3 s. 115 - básnická, lyrizovaná próza; melodická, zpěvná, oslavuje Vysočinu - kraj jeho mládí, kde hledá a nalézá jedinou jistotu, medituje o konci života

Tvorba po r. 1945 – jiná kapitola.

Vladimír Holan (1905 – 1980)

Meditativní básník, jeden z nejpozoruhodnějších a nejtajemnějších, tvůrce intelektuálně náročné lyriky i epiky, významem přesahuje národní hranice. V oblasti čisté poezie došel z českých básníků asi nejdále a nejhlouběji, oprostil poezii od veškeré závislosti na vnější skutečnosti, vytvořil v ní samostatný duchovní básnický svět, a ještě jaksi skrytý, je v ní doslova zašifrován. Holan se opravdově pokouší (nic nepředstírá) poodhalit smysl lidské existence a používá k tomu své úžasné představivosti a obrazotvornosti a schopnosti tvořit tajemné metafory a novotvary. Slova a jejich významy uvádí do všemožných vztahů, kříží je, původní význam se rozplývá. Výsledkem je poezie, která není a ani nemůže být přímočaře srozumitelná, spíš nám dá podnět k prožitku, jaký jsme dosud nepoznali – a to je ono – pokus o odkrytí něčeho stěží poznatelného, skrytých stránek lidské existence, smyslu života. Je tedy nasnadě, že Holanova poezie nebude přístupná, vnímatelná, uchopitelná pro široké řady čtenářů. Byl také precizní a plodný překladatel (Morgenstern, Baudelaire aj.).