Česká meziválečná próza

Tvůj hlas čít3 str.80

Tiché poselství

Tonoucí stíny lidské soukromí, rodný kraj, návraty do dětství

Dvě minuty ticha

Máchovské variace čít 3 s. 80 – ke 100. výročí vydání Máje a Máchovy smrti; pomyslné putování v jeho stopách, zvládl jamb, používá kontrasty (hory x rovina, jas x tma, vzdor x touha po harmonii); úvahy o tragičnosti lidského údělu; život pomíjivý, tvůrčí dílo věčné

Poezie národního ohrožení:

Domov – např. báseň Zpěv rodné zemi – obraz nepřetržité kontinuity národa, země, vzpomíná na dobré i zlé, co už země vytrpěla, i když mnohdy zkoušená, přežívá; psáno působivě, naléhavě, apostrofy

Jan Houslista - lyrickoepická rozsáhlá skladba, 2 motivy: domov a umění; český virtuóz se vrací domů, protože vlast je ohrožena, úspěchy a sláva ve světě ho neuspokojovaly, nachází bývalou lásku a rodný kraj; vznešené, honosné, jamb

Katoličtí básníci (oba mají pokračování po roce 1945)

Jan Zahradníček (1905 – 60)

- jeho poezie je hluboce humanistická (prostupuje ji jediná jistota - Bůh)

- setkáváme se zde s dojemnými obrazy vnějšího světa (přírodní motivy)

- typickým rysem jeho poezie je schopnost vytvářet monumentální kosmické obrazy, v nichž pociťujeme závratnou hloubku prostoru a času

- oproti Reynekovi je naléhavý, energický, zanícený

30. léta:

Pokušení smrti - verše inspirovány bolestí, smrtí, prosyceny touhou po zániku, tíživá teskná atmosféra s motivy utrpení, žalu, touha po ztraceném dětství → fascinace smrtí

Jeřáby čít 3 s.128 - zřejmý je zlom - něha ke světu, touha po kráse, opojení životem a rodným krajem vytlačuje pocity cizoty, zmaru a smrti

Pozdravení slunci - projevuje se jako lyrik víry a lásky, rozpory již harmonizuje, mezi náboženskými jistotami shledány venkovský život, rodina a víra; slunce – symbol Boha → východisko z počáteční beznaděje a touhy po smrti

Bohuslav Reynek (1892 – 1971)

- básník, grafik, překladatel;

- hlavní rysy jeho díla - neokázalost, pokora, prostota; básně i grafiky jsou nenápadné, plaše ztichlé, mají podobu osamělého poutníka mlčenlivým krajem, jehož tichý hlas má však sílu vichru, v jeho verších najdeme důvěrnost, smířlivost, klid, harmonii, intimitu, bolest, čekání;

- jeho poezie vyrůstá z Erbenova odkazu (u obou výrazná pokora, neokázalost) a ze symbolismu a tradice českého mysticismu

20. – 30. léta:

Smutek země, Rybí šupiny – čít 3 s. 127, Rty a zuby – čít 3 s. 127, Setba samot – čít 3 s. 128,

Dominanta a velká naděje české poezie v období okupace

Jiří Orten (1919 – 1941)

- velmi citlivý, vnímavý, zranitelný básník i člověk, byl velkou nadějí české poezie, ale předčasně zemřel (srov. Mácha, Wolker), přesto svou hlubokou poezií velmi ovlivnil poválečnou generaci

- jeho poezie působí velmi čistě, přirozeně, nic konstruovaného, není mu třeba žádných uměleckých programů, tvorba čistých, průzračných veršů (obrazů, asociací) je mu vlastní (imanentně dána); obsah jeho poezie vnímáme spíš jako pocity // vlny emocí (podobně jako v hudbě, jako by vyvrátil Beethovenův výrok – kde končí slova, začíná hudba) možná i proto, že Orten věří spíš tomu, co se nad básní cítí, než slovům, často má pocit nevyslovitelna