Cesta od modernismu k postmodernismu

Camus se za existencialistu nepovažoval, ale v pojetí existenciální (životní) situace (údělu) člověka se s existencialisty shoduje. Jeho základní téma: Pokud člověk pochopí, pozná absurditu světa, zlo (přitom nemá oporu v Bohu ani v rozumu), pak musí (vyvodí to, je to důsledkem poznání) vzdorovat osudu, ať je jaký chce, nutno snést i smrt. Důležitým předpokladem účinného vzdoru je poznání, pochopení a vyvození důsledků z tohoto poznání. Camusovým ideálem je člověk vědoucí a revoltující. Člověk, který je schopen přijmout absurditu lidského údělu, statečně hledět absurditě do tváře a navzdory absurditě žít a bouřit se proti ní. Vzdor (vzpoura, revolta) má různé podoby (aktivní, pasivní – viz eseje i umělecká díla).

Filozofické eseje – podobenství o údělu člověka, vystihují Camusovo pojetí lidského údělu:

Mýtus o Sisyfovi (1942, psáno současně s Cizincem) – Podobně jako Sisyfos musí člověk žít i s vědomím absurdity, ta vyplývá z nemožnosti sladit lidskou touhu po řádu a jasnosti s iracionálním světem. Uvědomit si, jak to s námi je, a přece se nevzdávat. Když si absurditu uvědomíme, můžeme jednat a žít vyrovnaně. „Musíme si představit, že Sisyfos je šťasten,“ čteme v závěru eseje. Hrdina tím, že vzdoruje, že se bouří proti absurditě, že se snaží pořád dál, má stále naději. Vzdát to by znamenalo přiznat, že život je nad jeho (naše) síly. Je to i vzpoura proti sebevraždě, sebevraždu odmítá, to by znamenalo vzdát se. „Zabít se, to v určitém smyslu znamená – přiznat se. Přiznat se, že život je nad naše síly nebo že mu nerozumíme.“ Člověk má přijmout život, který mu připadá absurdní, ale zároveň se mu vzpírat, revoltovat, alespoň se pokoušet žít smysluplně a pokusit se nalézt sám pro sebe svobodu i v těžkých situacích (viz Sisyfos).

Člověk revoltující (1951): „Bouřím se, tedy jsem.“ Camus však rozhodně není obhájcem revolučních bojů, naopak, lidský život je pro něj nejvyšší hodnotou, není dovoleno člověka zabít, obětovat ho celku ani ve jménu sebekrásnějších idejí. Distancoval se od revolučních projektů osvobození člověka z pout odcizení, jak je je známe z historie. Věřil v individuální vzpouru a lidskou solidaritu, nikoli v racionální a státně organizované koncepce osvobození člověka, protože ty vedou ke státnímu terorismu (jako příklad uvádí Velkou francouzskou revoluci, diktatury Stalina, Hitlera aj.) (Spor se Sartrem: Camus zásadně odmítal obětovat individuální svobodu jakémukoli kolektivnímu boji, říká Sartrovi: Ať se stane cokoli, já vás vždycky budu hájit proti puškám popravčí čety. Zato vy budete muset souhlasit s tím, aby mě zastřelili. Přemýšlejte o tom.)

Cizinec (1942) – román, ale menšího rozsahu, spíš jako novela; ich-forma, psáno strohým, věcným jazykem a stylem, až kronikářsky, kromě mimořádně emocionálně sugestivní pasáže na pláži (výrazný kontrast, jako by šlo o jiný příběh, jiného člověka). (Pokud se objeví barvitější, poetičtější pasáže, často jsou inspirovány alžírskými reáliemi, zejména přírodou.) Hrdina vypráví svůj příběh nevzrušeným tónem, úsečně, často mezerovitě (čtenář musí domýšlet). Racionální, analytický, chladný způsob vyjadřování hlavního hrdiny (vypravěče) ilustruje (demonstruje) jeho povahu a zesiluje jeho odcizení vůči okolnímu světu. Často říká: na tom nezáleží, je mi to jedno, to mě nezajímá.