Cesta od modernismu k postmodernismu

Když toto hrdina pochopí, chce vzdorovat, ale nenachází jiný způsob vzpoury než pasivní lhostejnost. Tak se nejlépe ukáže, potvrdí absurdita světa, v němž člověk, který se nepřizpůsobí, zůstává cizincem s jedinou jistotou, a to je smrt. Tím dospěje hrdina k vyrovnání, ke klidu. Kdyby tu lhostejnost v závěru po odsouzení nedodržel, přistoupil by na pravidla společnosti, a to nechce. Čekala se od něj totiž snaha třeba i pokrytecky budit zdání lítosti, přijmout útěchu od kněze (to odmítl).

Po Kafkově vzoru je Meursault postavou, kterou čtenář není schopen stoprocentně poznat a pochopit. Nejenže naprosto netušíme, jak hlavní hrdina vypadá (v celém příběhu není jediná scéna nebo věta, která by nějak komentovala Meursaultův vzhled), ale ani nevíme, jak se jmenuje. Kafka pokřtil svou postavu Josef K., nechal jí tudíž křestní jméno, Camus u svého hrdiny ponechal pouze příjmení. Křestní jméno Meursault v románu nemá. Psychologicky je to postava velmi komplikovaná.

Od počátku cítíme, že Meursault se radikálně odlišuje od všech ostatních. Reaguje jinak, než bychom čekali (např. na smrt a pohřeb maminky). Přitom se zpočátku zdá, že se snaží přede všemi nějak ospravedlňovat (před svým nadřízeným, kterého žádá o dva dny volna na pohřeb své matky, před ředitelem útulku, kterému vysvětluje, proč sem musel matku dát, i když se ho na to neptal), má zřejmě permanentně špatné svědomí, cítí vinu a snaží se svou odlišnost skrývat, ale brzy rezignuje a projeví se v celé své přirozenosti. Ke všemu a ke všem je netečný, pociťuje pouze lhostejnost. Dokonce i na své vlastní chování a na nejbližší přátele pohlíží s odstupem, s odosobněnou lhostejností. Nemiluje, neprožívá žádné city, necítí potřebu vyznávat lásku ženě, se kterou se sblížil (Marie ho jen fyzicky přitahuje, ve vězení na ni brzy zapomíná), nezajímá ho kariérní postup (neláká ho nabídka šéfa, že by mohl pracovat v Paříži v nové pobočce podniku), nevyhledává přátele, se svým sousedem se přátelí jen proto, že Raymond to chtěl (protože od něj něco potřeboval – napsat dopis, dosvědčit, že jeho milenka mu zahýbala). Meursault nechce být jiný, nechce se nechat vtáhnout do společenské hry (pokouší se o to Marie, nadřízený, Raymond, soudce, advokát, kněz). Pokud s jejich návrhem souhlasí, pak jen proto, aby měl od nich pokoj.

Všechno lidské však Meursaultovi cizí není. Jeho vztah ke světu není úplně nepřátelský. Má silně vyvinutý instinktivní vztah k přírodě – dokáže se radovat z přírody, z krásy své přítelkyně Marie, z každodenních rituálů; dobré pocity zažívá, když je na pláži, koupe se, pozoruje moře, vyhřívá se na slunci, chodí po písku, pozoruje stromy - a podobně silný vztah má i k fyzickým prožitkům s Marií.Není však schopen překonávat nepříjemné vnější fyzické podněty: přílišné horko v autobuse ho zmáhá a rozptyluje jeho myšlenky na právě zemřelou maminku a Meursault okamžitě usíná. Pálící slunce na pláži způsobí, že zavraždí – jako by ho výstřely z revolveru měly zbavit jen nepříjemného pocitu, který ho zmáhá. Moucha v soudní síni mu znemožňuje sledovat jeho vlastní soudní proces.