Cesta od modernismu k postmodernismu

Když Meursault zjišťuje, že je při soudním procesu hodnocen podle vnějších projevů (neplakal na matčině pohřbu, nechtěl maminku vidět, kouřil u její rakve a pil bílou kávu, neví, jak byla maminka stará, den poté se šel koupat, navázal intimní známost se ženou, šel s ní do kina na veselohru a strávil s ní noc) a že vnitřní pohnutky nikoho nezajímají, reaguje mlčením, odmítá komukoli cokoli vysvětlovat, odmítá se podřídit normám takovéto společnosti, odsuzuje ji. Meursault si je vědom zločinu, který spáchal, ale odmítá přistoupit na pravidla hry, která se před ním odehrává. V procesu, který se měl zabývat vraždou člověka, se jen neustále omílá, jak je necitlivý, protože neplakal matce na pohřbu. Je souzen nikoli za čin vraždy, ale za údajně společensky nepřijatelné chování po pohřbu matky. I tento proces se mu pak stává lhostejným. Sleduje ho, jako by se před ním odehrával jen jako nějaký film, kde je souzen nějaký jiný, cizí člověk. Jemu vlastně pomoci ani nelze. Dveře „normálního" života se mu zavírají. Lidská spravedlnost prostě není stvořena pro takové lidi, jako je on. Ani jeho advokát není schopen pochopit jeho způsob uvažování, neví, jak jej hájit a je nucen také přistoupit na irelevantní hru o citlivého či necitlivého Meursaulta. Román končí jeho odsouzením k trestu smrti gilotinou. Při čekání na popravu vzpomíná na maminku, přemýšlí o popravách – vzpomíná si na příběh, který mu vyprávěla maminka o tatínkovi, který se šel podívat na popravu (čekal zadostiučinění, přišel hnus, celou cestu zpět zvracel – podle skutečnosti, je to příběh Camusova otce), přemýšlí o gilotině, pociťuje při těchto myšlenkách strach, vynikající vylíčení vnitřních pocitů hrdiny, když čeká na popravu (v noci se mu spát nedaří, bojí se svítání – pro odsouzence na popravu se chodí časně ráno, poslouchá tedy každý zvuk a snaží se ho identifikovat, snaží se spát odpoledne).

Meursaulta, Raymonda a vůbec Evropany v oné oblasti spojuje kromě jistého druhu přátelství také latentní nepřátelství k Arabům. Při procházce po pláži dojde ke střetu se skupinkou Arabů, se kterými má Raymond spory. Meursault pak jednoho z nich zastřelí. Téměř bezdůvodně. Meursault je zatčen, vyslýchán a vězněn. Kladná svědectví Meursaultových přátel při procesu nepomohou, navíc o něm jeho přátelé nedokáží vypovídat tak, aby se jejich slova vměstnala do úředního rámce. Nikoho totiž ani v nejmenším nezajímá, že je Meursault podle Massona „čestný chlap“ a „slušný člověk“, nikdo nechápe a nechce pochopit Célestovo prohlášení, že byl jeho zločin „neštěstím“, nebo Salamanova slova, že obžalovaný „býval hodný na jeho psa“, protože se nikdo nehodlá zabývat otázkou, kdo Meursault ve skutečnosti je. (Salamano je druhý Meursaultův soused, který měl ošklivého psa, a přestože ho v podstatě miloval, neustále ho bil a týral.) Soud se snaží vyřešit jiný problém: zda a jak je možné začlenit Meursaultovo chování do předem daných kategorií panující morálky. Stejně tak nikoho nezajímá ani skutečnost, že kdosi zabil Araba (navíc beze jména, nic o něm nevíme). Jedinou otázkou, o niž v soudní síni skutečně jde, je to, jak naložit s člověkem, který neplakal na matčině pohřbu, den nato se miloval se ženou a smál se na filmu s Fernandelem. Meursault se stává divákem představení, v němž se vyšetřující soudce, prokurátor i obhájce snaží vyložit jeho chování v normách společnosti, kterou zastupují. A protože nepřistoupí na jejich pravidla hry, je z procesu de facto vyloučen. Na snahu společnosti, aby byl alespoň před smrtí knězem uveden do souladu s jejími normami, odpovídá revoltou. Odmítá Boha a lidskou společnost. Odmítá zříci se sebe samého. Je smířen se smrtí. Jeho smrt je osamělým protestem proti nelidskosti, pokrytectví. Čeká na ni jako na jediné východisko ze své beznadějné situace.