Generace 90. let 19. století v české literatuře - Česká moderna a buřiči

- 5 sbírek – v nich lze sledovat určitý vývoj, návaznost, jakoby jeho cestu, pouť:

Tajemné dálky čít 2 s.159 - vyjadřuje jeho osobní bolesti – ztráta rodičů, samota, předčasně ztracené mládí; báseň Moje matka – z obrovské bolesti (ztráta matky) vyrůstá touha po kontaktu s nadpozemským světem

Svítání na západě čít 2 s.160 - název je oxymóron; západ = smrt, kterou chápe jako vysvobození z pozemských strastí, bolestí; svítání = ve chvílích citové extáze mívá předtuchu duchovního života právě po smrti; báseň Tys nešla – není jasné, kdo nešel, na koho čeká – na ženu, matku, lásku, múzu, inspiraci, smrt, ale není to důležité, důležitý je stav básníkovy duše

- první dvě sbírky vyjadřují osobní bolesti, ale už i v nich touha poznat tajemství vesmíru, života, navázat kontakt → to pak vrcholí v dalších sbírkách:

Větry od pólů – nejabstraktnější, v tajemném, mystickém vesmíru hledá odpověď na to, kdo nebo co je ta tajemná síla, která ovládá svět

- poslední dvě sbírky – poznávání nadpozemských věcí, vesmíru spojuje zase s pozemským životem, s člověkem:

Stavitelé chrámu – jsou tím míněni básníci, umělci, myslitelé – velké osobnosti; všichni ti, kteří jakoby budují dokonalejší chrám budoucího světa

Ruce čít 2 s.162 - báseň Ruce – každý jedinec je spojen s vesmírem (s nadpozemským, duchovním světem) řetězcem neviditelných rukou, které obepínají celý svět; báseň Kolozpěv srdcí – člověku je dáno věčně zápasit s tajemnými věčnými silami, tj. stále poznávat, objevovat, pronikat do tajemství; v kontaktu s duchovním světem vidí jedinou dobrou perspektivu (naději) jak jedince, tak celého lidstva.

Vilém Mrštík

- impresionista, naturalista

O tom, zda jsou jeho romány více naturalistické či impresionistické, se stále vedou diskuse. Oba směry jsou totiž krajní snahou o realistické vyjádření, realismus dovádějí do krajnosti.

Pohádka máje (1892,1897) – Pražský student Ríša přichází na venkov, kde upoutá jeho pozornost naivní, citlivá, jemná a upřímná dívka Helenka, dcera myslivce z ostrovačických lesů. Počáteční Ríšova bohémská lehkomyslnost postupně ustupuje a mění se v hluboký cit; román končí sňatkem a šťastným životem na malém městě. Román (téměř idylický) je oslavou lásky a přírody. Příroda má důležitou roli, neslouží jen k dokreslení příběhu, nýbrž je spolutvůrcem lidských osudů, podílí se například na proměně Ríši v seriózního muže, nebo když lidé žijí v souladu s přírodou (uvnitř i navenek), jejich štěstí roste. Citový a smyslový život mladé dvojice je tedy zobrazen až naturalisticky (dokumentuje prožitek lásky), i když zároveň idylicky (soulad, harmonie, štěstí), ale také lyricky v duchu impresionismu (oslabení dějovosti, zachycení bezprostředních pocitů, dojmů a prožitků lidí i okamžiků v přírodě).