Moderní umělecké směry 20. století

Je dáno nejvlastnější povahou tvůrce, že jeho dílo je zašifrované, a to složitě. Kafka totiž svádí svůj zápas se světem v jakémsi mučivém introvertním zakletí. Tíha jeho údělu je v tom, že se cítí vůči světu absolutně zodpovědný a hrot vztahů, směřující u většiny lidí od sebe ven, obrací neúprosně vždy proti sobě. Žije v sebetrýznivém pocitu permanentní viny. („Každý den napsat alespoň řádek, který by byl namířen proti mně,…“) Je mu odepřen dar lehkomyslnosti. Každý jeho vztah ke světu, ať už pramení z aktivní vůle nebo z obrany, promítá se zpětně do něj a rozrušuje jeho nitro. Kafkův zápas se světem je tedy bojem se sebou samým a má nejpřísnější pravidla; odpovědnost je naprostá, za každé provinění, nic není prominuto, milosti není. Kafka upřímně zápasí se sebou samým o vrcholnou mravní životní formu (způsob života). V okamžiku, kdy se člověk proviní proti přijaté odpovědnosti, kdy přestává žít ve smyslu svého určení a řádu, je vydán soudu, začíná jeho proces s perspektivou katastrofy. – To je jedna z klíčových situací Kafkovy tvorby, je tedy i v Proměně. Kdyby sám fakt Řehořovy proměny v odporný hmyz nebyl důsledkem porušení absolutně závazné odpovědnosti a řádu (jejž tato odpovědnost vytváří), neměla by povídka hlubší smysl, byl by to jenom hrůzný nebo groteskně hrůzný příběh.

U Řehoře došlo ke konfliktu mezi jeho vnitřní a vnější existencí; a tento konflikt vyvrcholil (skončil) ztrátou vnitřní existence, definitivním odcizením, „proměnou“. Proměna je proviněním i nejkrutějším trestem. To odcizené (já) vzalo na sebe složitě metaforickou podobu odporného hmyzu. Řehoř přestal patřit sám sobě, propadl světu věcí a odlidštěných (zvěcnělých, peněžních) vztahů. Stal se povolným kolečkem v mechanismu světa průmyslu a obchodu, začlenil se do něho, místo aby se vzepřel. A nejen to, dokonce svému vyčerpávajícímu, bezútěšnému, pokořujícímu zaměstnání propadl, nemůže už bez něho žít. To zaměstnání ho odcizilo sobě samému, nahradilo mu svět vnitřní (niterné) existence: Nenese těžce hrůzu proměny, ale nepřítomnost v zaměstnání, které přitom nenávidí. Bojí se být sám sebou, upírá si právo na soukromou existenci (např. nemoc pociťuje jako cosi trapného a podezřelého). Jeho představy o „pravém životě“ jsou spojeny s finančním zabezpečením. Je zajatcem svého odcizení.

To je jen výchozí situace, vlastní tragický zápas Řehoře s odcizením teprve začíná a rozvíjí se v rodině. Tragické je jeho úsilí o zpětné zlidštění, nejsou mu totiž známy příčiny odcizení. Neuvědomuje si také, že je dovršila jeho oběť rodině, spočívající na klamu, i když pramenila z nejpoctivějších úmyslů. Jiný tragický moment se projevuje v postupné reakci rodiny (drobných lidí s každodenními starostmi) na záhadnou skutečnost proměny. Vztah rodiny k Řehořovi je o to lživější, že s ním hrála falešnou hru. Podváděla ho, brala Řehořovu oběť jako samozřejmost a vůbec si nepřipustila jeho niterný konflikt (tj. co to s ním dělá). Proto reaguje na proměnu s brutalitou „zdravého rozumu“, bere ji sobecky jako hrůzu, která postihla ji. Kruté nakládání s „broukem“ a klidné svědomí jsou pak logickým důsledkem. Volí nakonec „pohodlnější“ vysvětlení, že brouk nemůže být přece jejich Řehoř. Proti rodině se autor Řehoře, byť provinilého, ujímá, je na jeho straně, má s ním soucit (i čtenář). Krutost a klidné svědomí členů rodiny, zejména otce, ale nakonec i sestry Markétky, to jsou projevy zase jejich odlidštění. Odlidštění, které vzniká z tragické nechápavosti „spokojeného člověka“ a které vrcholí v závěrečném uspokojení nad Řehořovou smrtí a v tramvajové scéně. Ukazuje se v tom děsivá životaschopnost maloměšťáka (všechno přežije), jeho schopnost zapomínat i nadání k „normálnosti“, ke „štěstí“.