Moderní umělecké směry 20. století

Důležitá kapitola: Před zákonem (V chrámu) – Josef K. byl pověřen, aby ukázal italskému zákazníkovi umělecké památky města (Prahy). Mají se sejít v chrámu (sv. Víta), Ital však nepřijde. Místo něj se K. v chrámu setká (náhodně?) s knězem (představí se jako vězeňský kaplan, zná jméno Josefa K. a ví o jeho procesu!) Duchovní započne s Josefem K. rozhovor, vypráví mu příběh: Muž se domáhá vstupu do dveří, tj. do zákona (zákona pravého života, lidství?), chce ho poznat. Je odmítnut dveřníkem a zároveň upozorněn na další dveřníky, tj. nejspíš okolní svět, společnost, jako služebníci zákona představují a udržují jen deformovanou podobu života, lidství, jen tak se nám ten zákon ukazuje, proto muž pravou podobu zákona ani poznat nemůže, nedokáže se bránit vlivu deformované podoby života, lidství všude kolem sebe. Člověk nemá sílu důsledně s dveřníky (překážkami v sobě i ve společnosti) bojovat; ač by asi mohl a měl, ale neví jak, netroufá si, rezignuje, zákon nepozná.

Interpretace, úvahy, postřehy, otázky, i nezodpovězené

Interpretace se hodně liší, už v tom, zda je Josef K. vinen, či nikoliv, zda je obětí hrůzné byrokratické mašinérie, nebo zda se sám provinil tím, že „nežil v pravdě“.

Co všechno může znamenat onen proces; proces, který vypadá jako rafinovaná hra s právnickými pojmy? Jde o střet jedince s obludnou byrokratickou mašinérií, nemožnost člověka ospravedlnit se, dovolat se spravedlnosti? Jde o zkoumání, co s člověkem udělá obvinění z čehokoli, pokud si není ničeho sám vědom? Může být. Ale asi to nebude jen to.

Mohl by být proces „zhmotnělou“ metaforou vnímání lidského života? Představou, že náš život je jako by vedení procesu s námi (s každým člověkem)? Asi také ano, k takové představě můžeme dospět, když hledáme, snažíme se postihnout a pochopit smysl žití, naše postavení ve světě. To hledání samozřejmě není snadné, proto se obáváme, že to nedokážeme, že nesplníme své poslání, že neobstojíme, a to může evokovat dojem, že procházíme jakousi zkouškou či soudním procesem.

Nelze vyloučit ani možnost, že Josef K. je skutečně vinen, bez ohledu na absurditu a nespravedlnost procesu a trestu: vina spočívá v jeho způsobu života, ve lhostejnosti, s jakou přistupuje k životu jiných. Neviděl, nechtěl vidět jiný svět než ten svůj, nebyl připraven na to, že mu jednou může ukázat své zuby jako jiným, osudy jiných lidí jej příliš nezajímaly, rodinu neměl (viz výše u charakteristiky postavy).

Mohli bychom pak celý proces (od příchodu 2 mužů, zatčení až po popravu) chápat jako nějakou představu (vidinu, přízrak, halucinaci, sen), k níž dochází proto, že život Josefa K. byl příliš zmechanizován (až strojově jednotvárný…)? Jistě ano. Začalo se s ním dít něco divného, co signalizovalo, že něco není v pořádku, ale neví se přesně co (ani on a asi ani nikdo jiný). Projevuje se to představou obludného procesu s jeho osobou, které čím dál tím více podléhá. Snaží se sice nějak bránit – nejdřív to zlehčuje, cítí se nevinen, pak začne s vyšetřovateli spolupracovat a snaží se soudní řízení nějak ovlivnit (tzn. přistoupil na to, že nějakou vinu má), ale vlastně neví, jak se bránit, co udělat a nemá k tomu ani dost sil. Život je pak jakési marné bezvýchodné zmítání se v procesu se sebou samým. Východiskem se pak zdá být pouze smrt, život jako by byl jen směřování ke smrti.