Moderní umělecké směry 20. století

Kafku řadíme také do okruhu pražských německy píšících autorů (viz kap.č.14) – Kafka, Meyrink, Werfel, Kisch, Brod, Pavel Eisner (překládal Kafku a psal knihy o češtině). Jsou součástí evropské literatury německé i české. Jsou to tedy Němci, většinou židovského původu, spjatí dočasně či trvale s českým (pražským) prostředím. Představují intelektuální elitu pražského německo-židovského společenství na poč. 20. stol., jakousi „menšinu v menšině“, nacionalismus jim však byl cizí, spíše jako by byli v „trojím ghettu“: německém, židovském a měšťanském (odlišnost daná německo-židovským původem a sociálním postavením majetnější vrstvy). Stmelujícím duchem této nejslavnější generace pražských Němců byl Max Brod (1884-1968) – Kafkův přítel; spisovatel, organizátor pražského kulturního života, výrazně přispěl k mezinárodnímu prosazení české kultury, nejen Kafkova díla, ale i díla Leoše Janáčka či Haškova Švejka; od r.1939 žil v Izraeli, dospěl k uvědomělému židovství. Také o pražské německé literatuře celkově se za totality spíš mlčelo, přitom i naši kulturu obohatili právě svérázným viděním a pojímáním světa.

Velký vliv na Kavkův život i tvorbu měl jeho židovský původ, magická Praha, despotický otec, ubíjející zaměstnání.

Život: Narodil se v Praze na Starém Městě v rodině obchodníka; židovské kořeny a také citlivost, starostlivost a neklid zdědil po matce, která pocházela z dobře situované intelektuální rodiny. I když chodil do německých škol a psal jen německy, mluvil dobře česky a k češtině a k české kultuře měl dobrý vztah (např. Němcová, Smetana). Celý život trpěl tím, že s otcem, pragmaticky založeným obchodníkem autoritativní povahy, si vůbec nerozuměli; svědčí o tom Dopis otci z r. 1919 – nikdy adresátovi nepředaný, zčásti literární. Obdivoval otcovu vitalitu a rozhodnost, ale trpěl vůči němu pocitem viny, že není schopen přiblížit se jeho představám. Na rodičovskou výchovu a školní léta měl dosti trpké vzpomínky, záhy začal podléhat pocitu cizoty a posléze to vyústilo v dobrovolný život v samotě; trpěl permanentním pocitem viny a nedostatečnosti, ztrátou sebevědomí. České pražské prostředí mu zůstalo cizí, nestýkal se příliš ani s pražskou židovskou obcí. To ale neznamená, že by se zcela odtrhl od života. Chodil do literárních salonů, měl smysl pro humor, nevyhýbal se sportu. Po gymnáziu a studiu práv byl řadu let úředníkem v pojišťovně, svědomitým a k pojištěncům nikoli lhostejným. Zaměstnání však vnímal jako existenční nutnost, nejdůležitější pro něj bylo psaní, tomu podřídil svůj život. Práci v byrokratickém mechanismu postupem let těžce nesl jako až tragicky jednotvárnou a ubíjející. I to přispívalo k tomu, že se uzavíral do sebe, problémy nabývaly obludných rozměrů. Dokonce i manželství, 3x se pokusil oženit se, toužil po tom i se toho obával, vždy zasnoubení zrušil; touha po rodinném životě hasla s vědomím, že by tím utrpělo jeho psaní. Velkou láskou Kafkova života byl Milena Jesenská, bohémská publicistka a spisovatelka; seznámili se však až v r. 1920, kdy už Kafka trpěl tuberkulózou (od 34 let, ve 41 letech na ni zemřel v rakouském sanatoriu), a tak i zřejmě nejvážnější pokus o prolomení samoty záhy ztroskotal. Kafka se vůbec obával změn, nerad opouštěl Prahu (kromě léčebných pobytů).