Moderní umělecké směry 20. století

Okolnosti vzniku, vydání díla:

Kafkovy příběhy – temné, těžko vysvětlitelné – zneklidňují, provokují, nenechávají nás chladnými, probouzí v nás otázky, na něž je těžké hledat odpovědi. Je patrné, že se do nich promítá Kafkova úzkost, osamocenost, permanentní pocit viny bez příčiny (pouhou existencí), sebepodceňování, posedlost sebeanalýzou, nebývalá plachost i touha po sblížení. Kafka možná svým psaním zápasil o řešení svého osobního postavení v životě a ve světě, a psaní pro něj bylo sebevyjádřením, nebylo zaměřeno na čtenáře (sám publikoval jen několik povídek). Je však také možné, že chtěl něco sdělovat i ostatním, chtěl nás upozornit a varovat, ale zjistil, že svět tak lehce upozornit nelze. A tak si nakonec přál, aby valná část jeho tvorby byla po jeho smrti zničena (něco spálil sám). Říká k tomu: „Lidé by všechno jen špatně pochopili a já už bych se nemohl bránit.“ Avšak jeho přítel Max Brod jeho dílo postupně vydal (někdy musel sám určit posloupnost fragmentů). Vydávají se i deníky a korespondence.

Obecné rysy Kafkova díla:

Základním tématem je vyjádření úzkosti, odcizení, odlidštění člověka uprostřed moderní taktéž odlidštěné byrokratizované společnosti. A Kafka se možná snaží postihnout, jaký podíl viny na tom odcizení a odlidštění má člověk a jaký společnost (mocná byrokracie, instituce, mašinérie společnosti). Člověk je často nucen potýkat se s nějakou anonymní mocí, zjevuje se téměř jako přízrak, obludné monstrum, proti kterému jedinec nic nezmůže. V našem světě jej vnímáme jako byrokracii, ale kdo ví, co je za tím. Anonymní byrokratická mašinérie funguje s děsivou neúprosností a odlidštěností a přenáší svou obludnost a absurditu na ostatní. S člověkem skrytě manipuluje, úplně ho pohltí, zbavuje ho přirozených lidských reakcí, tj. odcizuje ho sobě samému, dostává jej do pozice trpného subjektu, a to i v mezních situacích, nedovoluje mu vzepřít se, až člověk nakonec ztratí sílu vzdorovat. Na druhé straně ale také člověk svou neschopností, pohodlností či lhostejností možná sám svou identitu, jedinečnost, svoje pocity a touhy, své lidství zadupává do země a překrývá (maskuje) to povinností sounáležitosti se společností. Vina je, zdá se, na obou stranách a točíme se v bludném kruhu.

Kafka postřehl, že v moderním světě je pomalu odsouván do pozadí pocit „tragična“ a do popředí se dostávají, více vyvstávají pocity absurdna, odcizení, lhostejnosti. Člověk se může cítit jen jako malé bezvýznamné kolečko v monstrózním soustrojí, svět je k člověku lhostejný, člověk je lhostejný k okolnímu světu.

Časté jsou motivy viny a trestu, modelové situace: hrdinové jsou vystaveni nejrůznějším tlakům a represím, přitom neexistuje možnost dovolat se spravedlnosti, porozumět tomu, proč jsou ničeni. Prózy mají charakter zlého, tísnivého snu, jsou bezvýchodné, pesimistické („Budou mi vytýkat, že je můj svět bezvýchodný. Ale připadá-li mi skutečnost bezvýchodná, nemám právo vylíčit ji, jak ji vidím?“)