Moderní umělecké směry 20. století

Počátky moderní prózy 20. století

Kromě obecné charakteristiky literatury 20. století (viz výše – z 2 hlavních proudů zejména ten destruktivní – moderní) má moderní próza ještě další rysy:

- je subjektivnější,

- má méně dějovosti,

- bourání dějové linie, prolínání časových a významových rovin, časová posloupnost je druhořadá,

- konfrontace vnitřního světa s okolím,

- experimentování s jazykem,

- využívá tzv. podtextu → mnohé zamlčuje a nechává čtenáře domýšlet, hodnotit

- nehledá odpovědi na palčivé otázky, nýbrž nutí čtenáře uvědomit si existenciální problémy

Marcel Proust (1871-1922)

- Francouz; žil v odloučenosti, celoživotní dílo – rozsáhlý mnohovrstevnatý román (7 dílů) Hledání ztraceného času – je podrobnou „encyklopedií“ lidského nitra (lze srovnat s Balzacovou Lidskou komedií; B. přináší pohled shora a P. pohled do lidského nitra); hledá nové cesty ztvárnění psychických procesů, psáno v ich-formě, krajně subjektivní – postavy žijí ne vlastním životem, ale v představách vypravěče; dlouhá složitá souvětí (vsuvky, závorky, pomlčky); jde o tzv. bezsyžetový text - asociativně spojeny 2 roviny – 1. volné seskupení dějů, 2. vzpomínky, úvahy, nálady, pocity, vnitřní monology.

James Joyce (1882-1941 - anglicky píšící Ir, román Odysseus) a Virginie Wolfová (Angličanka, román K majáku)

- představují moderní prózu, která využívá metodu proudu vědomí – zachycují nekorigovaný, necenzurovaný tok myšlenek.

Odysseus – dokonalá destrukce tradičního románu; volná moderní parafráze starořeckého mýtu, Odysseovou poutí je zde všední a obyčejná pouť, bloudění hlavního hrdiny (pokřtěného irského Žida Leopolda Blooma) Dublinem během jediného dne.

Franz Kafka (1883-1924)

Patří k prvním představitelům moderní prózy, jedinečný originální zjev ve světové literatuře; těžko říci, zda mohl na někoho navazovat, zda se mohl někým inspirovat; na druhé straně jeho dílo je nevyčerpatelným zdrojem inspirace a podněcuje k nejrůznějším výkladům filozofickým, politickým, psychologickým apod. Ke Kafkovi se hlásí, navazují na něj (pro životní pocity bezvýchodnosti, absurdnosti, úzkosti a odcizení, hledání způsobu, jak žít apod.): existencialisté, expresionisté, absurdní literatura. Kavkovo dílo ale nebylo pochopeno a doceněno hned v době vzniku. Vliv Kafkových próz vzrostl zejména po 2.světové válce, vycházely v obrovských nákladech v mnoha jazycích světa a zařadily se k základním dílům světové moderní klasiky. Mezi českými čtenáři byl Kafka poměrně dlouho málo známý. Za totality pak jeho dílo nevycházelo, neodpovídalo oficiálním požadavkům, bylo považováno za příklad pesimistické, do nitra zahleděné buržoazní literatury; nemenším důvodem byla i úmyslná nevšímavost k židovské kultuře vůbec. V 60. letech se však i u nás začalo o Kafkovi intenzivně diskutovat, 1963 se v Praze konala kafkovská konference s mezinárodní účastí.