Remarque---Na-západní-frontě-klid

naší třídy. Každý mluví o míru a příměří. Všichni čekají. Zklame-li je opět toto očekávání, 
zhroutí se, naděje jsou příliš silné, nebude lze se jich zbavit, aniž by explodovaly. Nebude-li mír, 

bude revoluce. Mám na čtrnáct dní klid, poněvadž jsem polkl trochu plynu. V jakési zahrádečce 
sedím celý den na slunci. Příměří přijde brzy, teď už tomu taky věřím. Pak pojedeme domů.

Tu se mé myšlenky zarazí a neclitějí dále. Co mě s takovou mocí tam táhne a co mne tam 

očekává, jsou pocity. Je to žízeň po životu, je to pocit domova, je to krev, je to opojení ze 
zachránění. Ale nejsou to cíle.

Kdybychom se vrátili 1916, byli bychom z bolesti a ostroty svých zážitků rozpoutali bouři. 

Vrátíme-li   se   teď,   jsme   unavení,   rozpadlí,   spálení,   vykořeněni   a   bez   naděje.   Už   nikdy   se 
nebudeme moci v sobě vyznat.

A nebudou nám taky rozumět - neboť před námi roste pokolení, které sice tato léta ztrávilo s 

námi, ale mělo postel a zaměstnání a teď se vrátí do svých starých posic, v kterých na válku 
zapomene, - a za námi roste pokolení, podobné nám, jací jsme byli, a to nám bude cizí a nás 
odsune. Náš život je zbytečný i nám samým, budeme růst, někteří se přizpůsobí, někteří se 
poddají a mnozí budou bezradní; - léta se rozplynou a konečně zajdem.

Ale je také možno, že to vše je jenom melancholie a ohromení, které se rozpráší, až budu stát 

opět pod topoly a budu poslouchat šumění jejich listí. Není možná, aby se nadobro ztratila ta 
měkkost,  která  zneklidňovala  naši krev, to nejisté,  to  ohromující,  to  přicházející,  tisíce tváří 
budoucnosti, ta melodie plynoucí ze snů a knih, šelest ženských šatů a tucha žen, není přec 
možná, aby to zašlo v bubnové palbě, v zoufalství a v bordelech pro mužstvo.