Remarque---Na-západní-frontě-klid

škobrtaje nemilosrdně dál a dále, dojdu konečně na obvaziště.

Tam se pode mnou kolena podlomí, ale mám ještě tolik síly, že padnu na tu stranu, kde je 

Katova zdravá noha.

Po několika minutách opět pomalu vstanu. Nohy i ruce se mi silně třesou a jen s namáháním 

najdu čutoru, chtěje si vzít lok čaje. Rety se mi při tom třesou. Ale usmívám se - Kat je v úkrytu.

Po chvíli rozeznávám příval zvuků, deroucích se mi do ucha.

„To sis moh uspořit," říká nějaký sanifák.

Nerozumím a hledím na něho.

Ukazuje na Kata. ,,Vždyť je po něm."

Nerozumím mu. „Má ránu v holenní kosti," říkám.

Saniťák se zastaví. „I to ještě – 

Obrátím se. Oči mám stále ještě zakalené, pot mi znovu vyrazil a teče přes víčka. Setřu jej a 

podívám se na Kata. Leží tiše. ,,Omdlel," vyrazím.

Saniťák tiše zahvízdá: „V tom se zas vyznám já lip. Je po něm. Vsadím se s tebou, oč chceš."
Vrtím hlavou: ,, Vyloučeno! Ještě před deseti minutami jsem s ním mluvil. Omdlel."
Katovy ruce jsou teplé, chytím ho za ramena, abych ho třel čajem. Tu cítím, že mi prsty 

vlhnou. Když je vytáhnu zpod jeho hlavy, jsou krvavé. Saniťák hvízdne zase mezi zuby: ,,Vidíš -"

Kat dostal cestou, aniž jsem to zpozoroval, střepinu do hlavy. Je tam jenom malá dírečka, 

musila to být malinkatá, zbloudilá střepinka. Stačila ale. Kat je mrtev.

Pomalu vstávám.
„Vezmeš si jeho legitimaci a jeho věci?" ptá se mne firajtr.
Kývám a dostávám to. Saniťák se diví. „Snad nejste příbuzní?"
Ne, my nejsme příbuzní. Ne, my nejsme příbuzní.
Jdu? Mám ještě nohy? Zdvihnu oči, bloudím jimi v kruhu a otáčím se s nimi, v jediném kruhu, 

v jediném kruhu, až se zastavím. Všecko je jako jindy. Jenom zeměbranec Stanislav Katczinsky 
umřel.

A pak už nic nevím.

XII

Je podzim. Ze starého mužstva už jich tu mnoho není. Já jsem tu poslední ze sedmi hochů z