Remarque---Na-západní-frontě-klid

Abychom si trochu odpočinuli, lehneme si do jakéhosi trychtýřku. Dávám Katovi čaj ze své 

čutory.   Vykouříme   cigaretu.   „Ano,   Kate,"   povídám   zádumčivě,   „tak   teď   tedy   se   přece   jen 
rozejdem."

Mlčí a dívá se na mne.
„Pamatuješ se ještě, Kate, jak jsme rekvírovali tu husu? A jak jsi mě vytáhl z kaše, když jsem 

byl ještě mladičký rekrut a byl jsem po prvé poraněn? Tenkrát jsem ještě plakal. Budou tomu 
Kate, teď tři roky."

Kývne.
Vstává ve mně úzkost před osamocením. Když odejde Kat, nebudu tu už mít nikoho.
„Kate, musíme se rozhodně sejít, bude-li opravdu mír dřív, než se vrátíš."
,,Myslíš, že s tou kostí budu ještě někdy zralý pro frontu?" ptá se trpce.
„V klidu si ji vyhojíš. Kloub je v pořádku. Snad to s ní půjde."

„Dej mi ještě cigaretu," řekne.
„Snad budeme moci později dělat něco dohromady, Kate." - Jsem hodně smuten, není přec 

možné, abych Kata, - Kata svého přítele. Kata se skleslými rameny a měkkým, řídkým knírem. 
Kata, kterého znám jakýmsi jiným způsobem, než každého jiného člověka, Kata, s kterým jsem 
sdílel tato léta - to je nemožné, abych Kata už neviděl.

„Dej mi svou adresu! Kate, pro všechny případy. A tady je má, napíšu ti ji."
Zastrčím si cedulku do náprsní kapsy. Jak jsem už teď opuštěn, ač sedí ještě vedle mne. 

Nemám si picnout rychle ještě jednu do nohy, abych mohl zůstat s ním?

V Katovi to náhle zaklektá, a on zezelená a zežloutne. ,,Půjdeme dál," koktá.
Vyskočím, hoře touhou mu pomoci, zvednu ho a dám se do běhu, pomalého, dlouhého běhu, 

aby to jeho nohou příliš neházelo.

Mám vyschlo v krku, před očima se mi dělají rudé a černé mžitky, když se zaťatými zuby,