Remarque---Na-západní-frontě-klid

Bouře   běsní   nad   námi,   krupobití   střepin   rve   z   promíchané   žlutí   a   šedi   pronikavé   dětské 

výkřiky trefených, a potrhaný život se těžce prosténává nocmi k mlčení.

Naše ruce jsou hlína, naše těla hlína a naše oči dešťové kaluže. Nevíme, žijeme-li ještě.
Pak spadne do našich děr horko, vlhké a dusné jako slimák a takového jednoho dne babího 

léta padne při donášení menáže Kat.

Jsme spolu sami. Ovážu mu ránu; zdá se, že holenní kost je roztříštěna. Je to rána do kosti a 

Kat stená zoufale: „Ted ještě - právě teď ještě -" Těším ho, „Kdo ví, jak dlouho ta sviňárna ještě 
bude trvat! Teď jsi zachráněn!"

Rána začíná prudce krvácet. Kat nemůže zůstat sám, abych se pokusil sehnat nosítka. Nevím 

taky, kde je tu blízko nějaké stanoviště saniťáků.

Kat není moc těžký; proto ho vezmu na záda a jdu s ním na obvaziště.
Dvakrát   se   zastavíme,   abychom   si   oddechli.   Má   při   transportu   silné   bolesti.   Nemluvíme 

mnoho. Rozepjal jsem si límec blůzy a těžce dýchám, potím se a obličej mám naběhlý námahou. 
Ale přes to trvám na tom, abychom šli dále, neboť terén je nebezpečný.

„Půjde to zas, Kate?"

„Musí to jít, Pavle."

„Tak tedy jedem!"
Zvednu ho, stojí na neporaněné noze a drží se stromu. Pak vezmu opatrně jeho raněnou nohu, 

Kat povyskočí a já vezmu pod paždí i jeho zdravou nohu.

Naše   cesta   se   stává   obtížnější.   Občas   přihvízdá   granát.   Jdu   tak   rychle,   jak   mohu,   neboť 

z Katovy   rány   kape   na   zem   krev.   Můžeme   se   jen   těžko   krýt   před   explosemi,   neboť   než   se 
kryjeme, bývá dávno už po nich.