Remarque---Na-západní-frontě-klid

Léto 1918 - Nikdy není život vpředu trpčí a hrůzyplnější než v hodinách ohně, když bledé 

obličeje leží v blátě a prsty se křiví v křeči k jediné prosbě: Ne! Ne! Ne! teď ne! Ne teď ještě v 
poslední chvíli!

Léto   1918   —  Větřík   naděje   hladící   spálená   pole,   zuřivá   horečka   netrpělivosti,   zklamání, 

nejbolestivější mrazivá hrůza před smrtí, nepochopitelná otázka: Proč? Proč neudělají konec? A 
proč probleskují tyto pověsti o konci?

*    *    *

Je tu tolik letců a jsou tak bezpečni, že pořádají hony na jednotlivce jako na zajíce. Na jedno 

německé letadlo přijde nejméně pět anglických a amerických. Na jednoho hladového, utahaného 
německého   vojáka   v   zákopu   přijde   pět   silných,   svěžích   mužů   v   nepřátelské   linii.   Na   jeden 
německý komisárek přijde padesát masných konserv na druhé straně. Nejsme poraženi, neboť 
jako vojáci jsme lepší a zkušenější; jsme prostě mnohonásobnou převahou rozdrceni a zatlačeni.

Je   za   námi   několik   dešťových   týdnů   -   šedivé   nebe,   šedivá   rozplývající   se   země,   šedivé 

umírání. Když jedeme kupředu, pronikne okamžitě vlhkost naše pláště a šaty, - a tak to zůstane 
celou tu dobu, co jsme v linii. Nikdy neuschneme. Kdo má ještě vysoké boty, sváže je nahoře 
pytli na písek, aby tam voda tak rychle nezatékala. Pušky jsou potaženy korou bláta, uniformy 
jsou jí potaženy, všechno teče a rozkládá se, jediná, crčící, olejovitá masa hlíny, v níž stojí žluté 
louže se spirálovitými, rudými skvrnami po krvi a do níž pomalu zapadají mrtví, ranění i ti, kdo 
ještě zbyli na živu.