Remarque---Na-západní-frontě-klid

nemůžeme trefit, poněvadž při ostrém ohni musíme myslit na krytí, vezme pušku, vyleze z díry a 
míří podepřen v leže. Střelí - v tom okamžiku ho mlaskavě zasáhne kulka, je trefen. Ale zůstane 
ležet a míří dál – jednou spustí ruku s kohoutku a zase ji přiloží; konečně zazní rána. Bertinck 
pustí pušku, řekne: „Sedí" a sklouzne do jámy. Zadní z obou vrhačů je raněn, padá, druhému 
vrhači vyklouzne hadice z ruky, oheň stříká na všechny strany, a muž hoří.

Bertinck dostal ránu do prsou. Po chvíli mu roztříští střepina bradu. Táž střepina má ještě tolik 

síly, že roztrhne Leerovi kyčli. Leer sténá a vzpírá se na ruce, vykrvácí rychle, nikdo mu nemůže 
pomoci. Po několika minutách splaskne jako vyteklý měch. Co mu to teď pomůže, že bývával ve 
škole tak dobrým matematikem.

*    *    *

Měsíce míjejí. Toto léto 1918 je nejkrvavější a nejtěžší. Dnové stojí jako nepostřehnutelní 

andělé ve zlatu a v modři, nad kruhem záhuby. Každý ví, že válku prohráváme. Nemluví se o tom 
mnoho, ustupujeme, po této velké ofensivě nebudeme už moci útočit, nemáme už ani lidí ani 
munice. Ale tažení pokračuje - umírání pokračuje.

Léto 1918 - Nikdy se nám nezdál život pod svou skoupou podobou tak žádoucí jako teď; rudé 

vlčí máky na lukách našich kvartýrů, hladcí brouci na stéblech trávy, teplé večery v polotmavých, 
chladných jizbách, černé, tajuplné stromy soumraku, hvězdy a tekoucí voda, sny a dlouhý spánek 
- ó živote, živote, živote!

Léto 1918 - Nikdy se mlčky neprotrpělo víc, než v okamžicích, kdy jsme vyráželi směrem k 

frontě. Vynořují se divoké, nervy bičující pověsti o příměří a míru, matou srdce a dělají odchod 
těžší než kdy jindy!