Remarque---Na-západní-frontě-klid

A s děsem, cítíváme za noci, když se probouzíme ze sna a jsme přemáháni a vydáváni kouzlu 

připlouvajících vidění, jak tenká je opora a hranice, dělící nás od temnoty - jsme plamínky, 
skrovně chráněné slabou stěnou před bouří rozkladu a šílenství, v ní; blikáme a druhdy skoro 
zhasínáme. Pak se mění tlumený řev bitvy v kruh, který nás uzavírá, schoulíme se do sebe a 
civíme   velikýma   očima  do   noci.  Slyšíme   jen  jako  stín  útěchy   dech   spících   kamarádů  a   tak 
čekáme na ráno.

*    *    *

Každý den a každá hodina, každý granát a každý mrtvý brousí na této tenké opoře a léta ji 

rychle odírají. Vidím, jak kolem mne se už pomalu kácí.

Tu je ta hloupá historka s Deteringem. Byl z těch, kdo žili hodně uzavřeně. Jeho neštěstím 

bylo, že uviděl v jedné zahradě třešni. Šli jsme právě z fronty a tato třešně stála před námi blízko 
nového kvartýru na ohybu cesty jako překvapení v ranním úsvitu. Neměla listí, ale byla jeden 
bílý květ.

Večer nebylo Deteringa vidět. Konečně přišel a měl v ruce pár větviček s třešňovými květy. 

Dělali jsme si z něho legraci a ptali jsme se ho, jestli půjde na námluvy. Neodpověděl a lehl si do 
postele. V noci jsme ho slyšeli rámusit, zdálo se, že si skládá věci.

Větřil jsem něco zlého a šel jsem k němu. Dělal jakoby nic a já mu řekl: ,,Nedělej hlouposti, 

Deteringu."

„Ale kde - nemohu jenom spát."
„Proč jsi přines ty třešňový větvičky?"
„Snad si ještě můžu přinést třešňový větvičky," odpoví zatvrzele a po chvíli: „Doma mám 

velkou ovocnou zahradu s třešněmi. Když kvetou, tak to vypadá ze seníku jako jediné veliké 
prostěradlo, tak bíle. Teď je na to doba."