Remarque---Na-západní-frontě-klid

Jeden z nás jde ještě jednou k vůli tomu ven - očíhnout to. Přijde zpátky a kývá. „Ani noha. Tak 
jí to, Jene, už řekni a dělej."

Oba   se   baví   ve   své   řeči.  Trochu   zrudlá   žena   pokukuje   v   rozpacích   po   nás.   Šklebíme   se 

dobromyslně a děláme rukou odmítavá gesta, jako: co je na tom!

Ať   vezme   kozel   všechny   předsudky,   jsou   dělány   pro   jiné   časy,   tady   leží   truhlář   Jan 

Lewandowski, z kterého válka udělala napůl mrzáka, a taky je jeho žena, kdo ví, kdy ji zas uvidí, 
chce ji mít, a tedy ji mít bude, bašta.

Dva z nás se postaví před dveře, kdyby někdo šel náhodou kolem světnice. Budou dávat asi 

čtvrthodiny pozor.

Lewandowski může ležet jenom na boku, kdosi mu proto nacpe ještě pár podušek pod hřbet, 

Albert dostane dítě, aby je choval, pak se trochu otočíme, černá mantila zmizí pod dekou a my 
mrskáme hlasitě a s všemožnými průpovídkami skat.

Všechno jde jako na másle. Mám v ruce právě křížové sólo se čtyřmi a před námi je ještě 

jedna runda. Zapomínáme z toho důvodu skoro na Lewandowského. Po nějaké chvíli dítě začíná 
vrnět, ačkoli jím Albert zoufale hází sem a tam. Pak to trochu za praská a zašustí, a když se jen 
tak náhodou kouknem, vidíme, že dítě má už láhev u pusinky a je zas u matky. Klapalo to.

Připadáme si teď jako jediná velká rodina, do ženy pěkně vjela bodrá nálada a Lewandowski 

leží zpocený a zářící.

Vyndává věci z vyšívané tašky, objeví se pár salámů, Lewandowski vezme nůž jako kytici