Remarque---Na-západní-frontě-klid

třese, oči jsou plny slz. „Já se vrátím! Já se vrátím!" volá.

Dveře se zavřou. Jsme všichni rozčileni; ale mlčíme. Konečně řekne Josef: „To už jich říkalo. 

Jak je člověk jednou tam, tak nevydrží."

*    *    *

Jsem operován a vrhnu dva dny. Kosti mi nechtějí srůst, jak říká doktorův písař. Jinému zas 

srostly špatně; musí se mu zase zlomit. Jo, je to bída.

Dostali jsme s přírůstkem dva mladé vojáky s plochými chodidly. Při visitě je šéflékař odkryje 

a zastaví se: ,,Tohle odstraníme," řekne, „uděláme maličkou operaci a budete mít nohy zdravé. 
Napište je sestro!"

Po jeho odchodu varuje Josef, který zná všecko: „Ne, abyste se nechali operovat! To náš starej 

má takového vědeckého koníčka. Je celej dívej, když na to někoho dostane. Operuje vám plochá 
chodidla, a nebudete je pak opravdu mít; ale za to budete mít koňskou nohu a budete musit chodit 
celý život o holi."

„Co máme tedy dělat?" ptá se jeden z vojáků.
„Říct: ne! Jste tady proto, abyste si kurýrovali svý rány, a ne svý plochý nohy! Copak jste je v 

poli neměli? Tak vidíte! Ted ještě můžete běhat, ale, jak se dostanete starýmu pod nůž, tak jsou z 
vás mrzáci. Potřebuje pokusné králíky, válka to jsou pro něho časy, jako pro všechny doktory. 
Podívejte se jednou dolů do oddělení pro rekonvalescenty; tam se plazí tucet lidí, které operoval. 
Mnozí jsou tu z roku čtrnáct a patnáct, celá léta. Ani jeden neběhá lip než dřív; ale všichni hůř, 
většina jen s nohou v sádře. Vždycky po půl roce je nachytá a zlomí jim kosti na novo, a po každé 
pak se má výsledek dostavit. Dejte si pozor, nesmí, když řeknete: ne."

„člověče," povídá voják unaveně, „lepší nohy než hlava. Víš ty, co dostaneš, až budeš zase