Remarque---Na-západní-frontě-klid

„Je to mokré. Nemůže někdo rozsvítit?"
Ani to nejde. Vypínač je u dveří a nikdo nemůže vstát. Držím palec na knoflíku zvonku, až v 

něm   ztratím   cit.   Snad   si   sestra   zdřímla.   Mají   mnoho   práce   a   všechny   jsou   už   denní   prací 
přetíženy. K tomu to ustavičné modlení.

„Máme rozflákat nějakou flašku?" ptá se Josef Hamacher s atestem.

„To je slyšet ještě míň než zvonek."
Konečně se otevrou dveře. V nich se objeví ospalá stařena.
Když zpozoruje, co s Františkem je, vjede do ní život a volá:

„Proč jste to neřekli?"

,,Zvonili jsme. Ani jeden z nás nemůže běhat."
Silně krvácel a je převazován. Ráno vidíme jeho obličej, zešpičatěl a zežloutl, při tom vypadal 

večer ještě skoro zdravě. Teď přichází sestra častěji.

*    *    *

Někdy přicházejí taky pomocné sestry Červeného kříže. Jsou dobromyslné a někdy trochu 

nešikovné. Když nám přestýlají, dělají nám druhdy bolest a jsou pak tak polekané, že nás to bolí 

ještě víc. Jeptišky jsou spolehlivější. Vědí, jak koho nadzvednout, ale chtěli bychom, aby byly o 
něco veselejší. Některé ovšem humor mají, ty jsou pak velkolepé. Kdo by neudělal, co jí vidí na 
očích, sestře Libertině, této podivuhodné sestře, která rozšiřuje dobrou náladu po celém křídle, 
jak se jen z dálky ukáže? A takových je tu víc. Skočili bychom pro ně do ohně. Nelze si vskutku 
stěžovat, jeptišky s námi jednají přímo jako s civilisty.

Pomyslí-li naproti tomu člověk na garnisonní nemocnice, běží mu husí kůže po zádech.
František Wächter se nemůže už vzpamatovat. Jednoho dne ho odvezou a už nepřivezou. Josef 

Hamacher ví, co v tom vězí. „Toho už neuvidíme, dali ho do umrlčí komory."