Remarque---Na-západní-frontě-klid

páskami.

Čichá k nim a ptá se: ,,Máš ještě?"
,,Ještě hezkou hrst," povídám, „a tady kamarád taky. Chtěli bychom vám je dát oba najednou 

zejtra s okna nemocničního vlaku."

Přirozeně že chápe, čichá ještě jednou a povídá:

„Ujednáno."
V noci nemůžeme ani na minutu usnout. V našem pokoji umře sedm lidí. Jeden z nich zpívá 

celou hodinu vysokým, knedlíkovitým tenorem chorály, než začne chroptit. Jiný vylezl před tím s 
postele k oknu. Leží před ním, jako by se chtěl naposled podívat z okna.

*    *    *

Naše nosítka stojí na nádraží, čekáme na vlak. Prší a na nádraží není přístřešku. Deky jsou 

tenké. Čekáme už dvě hodiny.

Šikovatel o nás pečuje jako matka. Ač je mi velmi zle, nespouštím svůj plán se zřetele. Jen tak 

mimochodem. mu ukazuji krabičky a dám mu cigáro jako zálohu. Za to nás šikovatel přikryje 
celtou.

„Alberte, člověče," vzpomínám si, „naše postel s nebesy a kočka - "

,,A klubovky," dodává.
Ano, klubovky z rudého plyše. Sedávali jsme na nich večer jako knížata a umiňovali si, že je 

budeme později pronajímat za hodinové nájemné. Za hodinu cigareta. Byl by to bezstarostný 
život a dobrý obchod.

,,Alberte," napadá mi, ,,a naše pytle se žrádlem." Zmocňuje se nás melancholie. Těch věcí 

bychom mohli potřebovat. Kdyby jel vlak jen o den později, Kat by nás jistě našel a přinesl nám 
tu dobrotu.

Zatracený osud. Máme v žaludku falešnou polévku, hubené lazaretní žrádlo, a v našich pytlích 

je vepřové v konservě.

Ale jsme tak zesláblí, že se nad tím už ani nemůžeme rozčilovat.
Nosítka   jsou   načisto   promočena,   než   vlak   k ránu   přijede.   Šikovatel   se   stará,   abychom   se