Remarque---Na-západní-frontě-klid

Když se tak asi tucetkrát potopíme, začínám toho mít dost.

Taky Albert stená: ,,Pojďme, nebo padnu a utopím se."

„Kde tě to chytlo?" ptám se.
,,Myslím, že do kolena."
„Můžeš běžet?"
„Snad."
„Jedem!"
Dostaneme se do silničního příkopu a běžíme jím krčíce se. Oheň nás pronásleduje. Silnice 

vede do skladiště munice. Jestliže to vyletí, nenajdou z nás ani knoflík. Změníme proto plán a 
běžíme v úhlu rovnou přes pole.

Albert zpomaluje krok. „Běž sám, dohoním tě," povídá a vrhne se na zem.
Chytnu ho za rameno a třesu jím. „Vstaň, Alberte, když si teď lehneš, nebudeš už moci dál. 

Vstaň, opři se o mě!"

Konečně dostihneme maličkého krytu. Kropp se do něho svalí a já ho obvazuji. Rána sedí 

těsně nad kolenem. Pak prohlížím sám sebe. Kalhoty jsou krvavé, paže taky.

Albert mě obváže rány svým obinadlem. Nemůže nohou už pohybovat, a oba se divíme, jak 

jsme se vůbec dostali až sem. To udělal jenom strach; utekli bychom i kdyby nám ustřelili nohy - 
na pahýlech.

Mohu ještě trochu lézt a zavolám kolemjedoucí řebřinák, který nás naloží. Je plný raněných, je 

s nimi frajtr od sanity, který nám vbodne do prsou stříkačku s tetanovou injekcí.

V polním  lazaretu si  to  zařídíme, abychom dostali  postele  vedle sebe. Dostaneme řídkou 

polévku, kterou žádostivě a s opovržením splivnem, ježto jsme sice zvyklí na lepší časy, ale 
máme přece jen hlad.

„Teď plavém domů, Alberte," povídám. ,,Doufejme," odpoví. ,,Kdybych jen věděl, co vlastně 

mám."

Bolesti rostou. Obvazy pálí jako oheň. Pijeme a pijeme, sklenici vody za sklenicí.
„Jak vysoko nad kolenem je má rána?" zeptá se Kropp.
,,Aspoň deset centimetrů, Alberte," odpovídám. Ve skutečnosti jsou to nanejvýš tři.
„To jsem si umínil," říká po chvíli, „pakliže mi uříznou kousek kosti, tak udělám konec.