Remarque---Na-západní-frontě-klid

před miskou s masem a přede.

Vozy pomalu hrčí silnicí. Zpíváme. Za námi stříkají fontány granátů po vsi nyní už docela 

opuštěné.

*    *    *

Za několik dnů se vypravíme vyklidit jakousi obec. Cestou potkáváme utíkající obyvatele, 

kteří z ní byli vykázání. Vlekou s sebou svůj majeteček na kárách, dětských vozících a na zádech. 
Jejich postavy jsou shrbené, jejich obličeje plny smutku, zoufalství, kvapu a oddanosti do vůle 
osudu. Matky nesou na rukách děti, mnohdy vede i starší děvče malé sourozence, kteří klopýtají a 
stále se ohlížejí. Některé nesou ubohoučké panenky. Všichni mlčí, když jdou kolem nás.

Jdeme   ještě   v   pochodové   koloně,   Francouzi   přec   nebudou   střílet   do   vsi,   kde   jsou   jejich 

krajané. Ale za několik minut vyje vzduch, země se chvěje, je slyšet výkřiky - granát rozbil 
nejzadnější četu. Rozstříkneme se a vrhneme na zem, ale v témž okamžiku cítím, že mě opouští 
napětí, které mi podvědomě vždy v ohni napovídá, co dělat, hlavou kmitne s dusivým, hrozným 
strachem myšlenka: „Jsi ztracen" - a v nejbližším okamžiku švihne mě přes levou nohu rána 
jakoby bičem. Slyším vykřiknout Alberta, je vedle mne.

,,Vstaň, běžíme, Alberte!" řvu, neboť ležíme bez krytu na otevřeném poli.; Vrávoravě vstane a 

běží. Jsem vedle něho.

Musíme přes plot; je-vyšší než my. Kropp se chytne větví, popadnu ho za nohu, vykřikne, 

rozhoupáni  ho,  letí na  druhou  stranu. Skočím  jediným  skokem  za  ním  a  padnu  do rybníka, 
ležícího za plotem. Máme v obličeji plno žabince a bahna, ale jsme v krytu. Proto si vlezeme do 
rybníka až po krk. Jakmile to zavyje, potopíme pod vodu i hlavu.