Remarque---Na-západní-frontě-klid

podává koňak a rum, rovněž z blahoslavené proviantury a opět dlouhá, tlustá cigára s páskami. 
Tjaden tvrdí, že jen jednoho se nedostává: děvčat z důstojnického pufu.

Pozdě večer slyšíme mňoukání. U vchodu sedí malá šedivá kočka. Přilákáme ji a krmíme. Z 

toho dostaneme i my zas chuť na jídlo. S plnými ústy ulehneme.

Ale noc je zlá. Jedli jsme příliš tučně. Čerstvé sele působí nepříznivě na střeva. V krytu 

neustále někdo přichází a odchází. Dva, tři muži sedí se spuštěnými kalhotami venku dokola a 
nadávají. Já sám tam byl devětkrát. Kolem čtvrté hodiny noční dobýváme rekordu: celá posádka, 
stráž i návštěva sedí venku.

Hořící domy stojí jako pochodně nocí. Granáty se s rachotem blíží a dopadají. Po silnici se 

ženou muniční kolony. Proviantura je na jedné straně roztržena. Jako roj včel tlačí se tam přes 
přilétající   střepiny   vozkové   kolon   a   loví   chleby.   Necháváme   je   klidně   dělat,   co   se   jim   líbí. 
Kdybychom   něco   řekli,   dostali   bychom   na-nejvýš   pořádný   výprask.   Proto   to   děláme   jinak. 
Vykládáme, že jsme tu na stráži, a poněvadž víme, kde co je, přicházíme s konservami, které 
vyměňujeme za věci, kterých zase my nemáme. Sami si přineseme ze skladiště čokoládu a jíme ji 
po celých destičkách. Kat říká, že je to dobré, když je břicho v kalupu.

Ztrávíme tak skoro čtrnáct dní jídlem, pitím a flákáním. Nikdo nás neruší. Vesnice pod granáty 

pomalu mizí a my vedeme blažený život. Pokud stojí jenom kousek proviantury, je nám všechno 
fuk a přejeme si jen dožít tady konec války.