Remarque---Na-západní-frontě-klid

Napíšu si tužkou mrtvého adresu na obálku dopisu a strčím zas všechno rychle do blůzy.
Zabil jsem typografa Gérarda Duvala. Musím se stát typografem, myslím si zmateně, stát se 

typografem, typografem!

*    *    *

Odpůldne je klidnější. Můj strach byl bezdůvodný. Jméno už mne nemate. Záchvat minul. 

,,Kamaráde," povídám tam tomu mrtvému, ale říkám to už odhodlaně.  „Dnes ty, zejtra já. Ale 
dostanu-li se odtud, kamaráde, chci bojovat pro to, co nás oba rozbilo: tobě život a mně? Taky 
život. Slibuju ti to, kamaráde. Nesmí se to už nikdy stát."

Slunce   stojí   šikmo.   Jsem   otupělý   hladem   a   únavou.   Včerejšek   mi   připadá   jako   mlha, 

nedoufám, že se odtud ještě dostanu. Tak civím do prázdna skleslý a zblblý a ani nechápu, že se 
začíná večer. Přichází soumrak. Jak se mi zdá, rychle. Ještě hodinu. Kdyby bylo léto, ještě tři 
hodiny. Ještě hodinu.

Počínám   se   chvět,   že   do   toho   něco   přijde.   Nemyslím   už   na   mrtvého,   je   mi   nyní   docela 

lhostejný. Pojednou vyskočí žádost po životě a všecko, co jsem si předsevzal, před ní ustupuje. 

Jen abych teď už neměl k vůli tomu žádné neštěstí, breptám mechanicky: ,,Všechno splním, 
všechno, co jsem slíbil, splním," ale nyní už vím, že to neudělám.

Najednou mi napadá, že moji vlastní kamarádi mohou na mne střílet, až se připlížím; nevědí 

přec, že jsem to já. Budu volat jakmile budu tak blízko, aby mi rozuměli. A budu ležet před 
zákopem tak dlouho, až mi odpovědí.

První hvězda. Fronta zůstává klidná. Hluboce od- dychuji a mluvím z rozčilení sám se sebou: