Remarque---Na-západní-frontě-klid

Ale každý výdech obnažuje mé srdce. Tento umírající má hodiny pro sebe, má neviditelný 

nůž, kterým mne bodá: čas a mé myšlenky.

Co bych za to dal, aby zůstal na živu. Je to těžké musit tady ležet a vidět ho a slyšet ho.
Odpoledne ve tři je mrtev.

Oddechnu si. Ale jenom na krátko. Snášet to mlčení se mi zdá brzy těžším než stenání. Chtěl 

bych, aby tu zase bylo ono chroptění, chraptivé, trhané, hned písklavě tiché a pak zase chraptivé a 
hlasité.

Nemá smyslu, co dělám. Ale musím mít nějaké zaměstnání. Tak uložím mrtvého ještě jednou, 

aby ležel pohodlněji, ač už nic necítí. Zatlačím mu oči. Jsou hnědé, vlasy jsou černé, na spáncích 
trochu zkadeřené. Ústa pod knírkem jsou plná a měkká; nos je trochu ohnut, kůže nahnědlá, něm 
už tak bledá jako před tím, když ještě žil. Chvíli se dokonce zdá, že obličej je skoro zdráv; pak se 
rychle propadne a změní v jeden z těch cizích mrtvých obličejů, které jsem tak často vídal a které 
jsou všechny stejné. Jeho žena teď jistě na něho myslí neví, co se stalo; bude taky od něho 
dostávat ještě poštu - zejtra, týden, snad ještě za měsíc nějaké zabloudílé psaní. Bude je číst a on 
v něm bude .k ní mluvit.

Můj stav se stále zhoršuje, nemohu už udržet své myšlenky. Jak vypadá asi ta paní? Jako ta 

útlá brureta za kanálem? Nepatří mi? Snad mi nyní právě protoo patří! Kdyby tak tedy vedle mne 
seděl Kantorek! Kdyby mě tak viděla maminka. Mrtvý mohl žít jistě ještě třicet let, kdybych si 
byl lip zapamatoval zpáteční cestu. Kdyby byl býval běžel o dva metry dále nalevo, ležel by teď 
tam na druhé straně ve svém zákopu a psal by své ženě nové psaní.