Remarque---Na-západní-frontě-klid

nevzal jsem ji s sebou. Ale dole v trychtýři, v bahně je voda. Lezu dolů, vytáhnu kapesník, 
roztáhnu jej, stlačím do vody a čerpám hrstí žlutou vodu, která prosakuje.

Polyká ji. Přinesu novou. Pak mu rozepnu blůzu, abych ho obvázal, pokud to půjde. Musím to 

rozhodně udělat, aby ti tam viděli, kdybych byl zajat, že jsem mu chtěl pomoci a nezastřelili mě. 
Chce se bránit, ale ruka je příliš mdlá. Košile je slepená a nelze ji odsunout, má knoflíky vzadu. 
Tak nezbývá než ji rozříznout.

Hledám nůž a nacházím jej. Ale když začínám rozřezávat košili, otevrou se oči ještě jednou a 

zase je v nich křik a šílený výraz, že je musím přikrýt, přitlačit a šeptat: „Já ti chci přec pomoci, 
kamaráde, camarade, camarade," důtklivě to jediné slovo, aby mi rozuměl.

Jsou to tři bodné rány. Má obinadla je přikryjí, krev pod nimi ubíhá, přitlačím je pevněji, tu 

zasténá.To je vše, co mohu dělat. Teď musíme čekat, čekat.

*    *    *

Ty   hodiny!   Chroptění   se   zase   začíná,   jak   pomalu   takový   člověk   umírá!   Neboť   to   vím: 

zachránit ho nelze. Pokusil jsem se sice vymluvit si to, ale v poledne se výmluva před jeho 
sténáním rozplynula, rozpadla. Kdybych jen nebyl při plazení ztratil revolver, zastřelil bych ho. 
Zabodnout ho nemohu.

V poledne jsem na samé hranici možnosti myslet. Hlad mě rozrývá, plakal bych, jak se mi 

chce jíst, a nemohu proti tomu bojovat. Několikrát přinesu umírajícímu vodu a piju taky sám.

Je to první člověk, kterého jsem usmrtil svýma rukama, kterého mohu jasně vidět, jehož 

umírání je mou prací. Kat a Kropp a Műller taky už viděli, když někoho zasáhli, stává se to 
mnohým, ba v boji muže proti muži často -