Remarque---Na-západní-frontě-klid

poněvadž bych jinak nemohl slyšet ani to ostatní.

Postava naproti se hýbá. Polekám se a mimovolně se tam podívám. Tu mi ztrnou oči jako 

přimražené. Leží tu muž s malým knírkem, s hlavou na stranu skloněnou, s poloohnutou paží, na 
kterou tlačí bezmocně hlava. Druhá ruka leží na prsou, je zakrvácená. Je mrtev, říkám si, musí být 
mrtev, necítí nic; co tu chroptí, je jenom tělo. Ale hlava se pokouší nadzvednout, sténání sílí, pak 
čelo klesne zase zpět na paži. Muž není mrtev, umírá, ale není mrtev. Sunu se k němu, zarazím se, 
podpírám se o ruce, zase trochu popolezu, čekám - dál, hroznou cestou tří metrů, dlouhou, děsnou 
cestou. Konečně jsem u něho.

Tu otevře oči. Slyšel mě ještě asi a dívá se na mne s výrazem strašlivého vyděšení. Tělo leží 

tiše, ale v očích je taková nesmírná vůle utéci, že na okamžik si myslím, že budou mít sílu 
strhnout tělo s sebou. Jediným trhnutím o sta kilometrů. Tělo je tiché, docela klidné, nyní bez 
jediného zvuku, chroptění zmlklo, ale oči křičí, řvou, je v nich soustředěn život k nesmírnému 
vypětí, k útěku, k strašlivé hrůze před smrtí, přede mnou.

Prolomím se v kolenou a padnu na lokty. „Ne, ne," šeptám.
Oči mě sledují. Nejsem schopen jediného pohybu, pokud jsou zde. Tu jeho ruka padá pomalu s 

prsou, kousek jenom, klesá o pár centimetrů, ale tento pohyb ruší moc jeho oči. Skláním se nad 
ním, vrtím hlavou a šeptám: „Ne, ne, ne," zdvíhám ruku, musím mu ukázat, že mu chci pomoci a 
hladím mu čelo.

Oči uškubnou, když se ruka přiblíží, teď ztrácejí svou ztrnulost, řasy klesají, napětí povoluje. 

Rozepnu mu límec a narovnám mu pohodlněji hlavu.

Ústa jsou napolo otevřena, namáhá se vytvořit slova. Rety jsou suché. Má polní láhev tu není,