Remarque---Na-západní-frontě-klid

„Teď žádnou hloupost, Pavle, klid, klid, Pavle, pak jsi zachráněn, Pavle." To působí, vyslovím-li 
své křestní jméno, je mi, jako by to říkal někdo jiný, má to tak větší účinek.

Temnota vzrůstá. Mé rozčilení ustupuje, čekám z opatrnosti, až vyletí první rakety. Pak vylezu 

z jámy. Na mrtvého jsem zapomněl. Přede mnou leží začínající se noc a bledě ozářené pole. 
Spatřím před sebou jámu; v okamžiku, kdy světlo uhasne, vrhnu se do ní, tápu dále, stihnu další, 
krčím se, vrhnu se dál.

Blížím se k zákopu. Tu spatřím při záblesku rakety, jak v drátě přede mnou se něco ještě 

pohybuje, než to ztrne, a ležím tiše. Příště to vidím zas, jdou to jistě kamarádi z našeho zákopu. 
Ale jsem opatrný do té doby, než poznám naše přílby. Pak volám.

Hned na to zazní v odpověď mé jméno: ,,Pavle, Pavle."
Opět volám. Je to Kat a Albert, kteří vyšli s celtou, aby mně vyhledali.

„Jsi raněn?"

„Ne, ne!"
Vklouznem do zákopu. Chci jíst a zhltnu, co mi dají. Műller mi dá cigaretu. Řeknu několika 

slovy, co se stalo. Není to nic neobyčejného; takové věci se už často staly.Jen ten noční útok je 
při tom něco zvláštního. Ale Kat už byl jednou v Rusku dva dny za ruskou frontou, než se mohl 
prosekat.

O mrtvém typografovi neříkám nic.
Až druhého dne ráno to už nesnesu. Musím to Katovi a Albertovi povědět. Oba mě uklidňují. 

„Na tom přec nic nezměníš. Co bys chtěl jiného dělat. K tomu jsi přece tady!"

Naslouchám jim s pocitem bezpečí, čerpaje útěchu z jejich blízkosti. Jaké nesmysly jsem to 

vybájil tam v jámě.

„Koukni se," ukazuje Kat.
U předprsně zákopu stojí několik střelců. Mají pušky s dalekohledy na cílení připraveny k ráně 

a pátrají číhavě po úseku, vymezeném jim v protější frontě. Tu a tam padne rána.